Úvodní stránka > Různé > Já, tužka

Já, tužka

10. července 2013 Napsat komentář Go to comments

tuzkaJsem tužka, obyčejná dřevěná tužka, jakou znají všichni lidé, děti i dospělí, kteří umějí číst a psát.¹ Psaní je jak mým povoláním, tak mým koníčkem; je mi zkrátka vším.

Možná se ptáte, proč jsem se rozhodla sepsat svůj rodokmen. Především proto, že můj příběh je zajímavý. A také proto, že představuji tajemství – jsem větším tajemstvím než je strom, západ slunce, nebo dokonce svítání. Lidé mě často bohužel považují za samozřejmou věc, jako bych snad byla podružnou nahodilostí bez jakékoliv historie. V jejich pohrdlivých očích jsem degradována na úroveň všední každodennosti. Jde o ukázku hlubokého omylu, ve kterém nemůže lidstvo setrvávat dlouho, aniž by tím na sebe přivolalo pohromu. Neboť jak správně konstatoval moudrý G. K. Chesterton, ‚svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu‘.²

Já, tužka, Vám možná na první pohled připadám jednoduchá, ale ve skutečnosti si zasluhuji Váš obdiv a úctu. Toto své tvrzení hodlám za chvilku doložit. Kdybyste mne dokázali pochopit – ne, to je pro smrtelníka asi příliš obtížné – kdybyste si dokázali uvědomit zázračnost, kterou symbolizuji, mohli byste pomoci zachránit svobodu, kterou si lidstvo nechává tak nešťastně proklouznout mezi prsty. Mohu Vám dát zásadní lekci. Mohu Vám ji dát lépe než automobil, letadlo nebo myčka nádobí, neboť oproti nim vypadám na první pohled jednoduše.

Jednoduše? Žádný jednotlivec by mne sám bez cizí pomoci nedokázal vyrobit. To zní fantasticky, nebo snad ne? Zvlášť když si uvědomíte, že takových tužek, jako jsem já, se jenom ve Spojených státech vyrobí ročně asi jedna a půl miliardy.

Vezměte mne do ruky a prohlédněte si mne. Co vidíte? Nic moc, říkáte asi – trocha dřeva, lak, natištěný popisek, tuha, kousek plechu a v něm guma.

Nespočetní předkové

Stejně tak, jako vy nedokážete vyjmenovat všechny své předky, ani já nedovedu vyjmenovat ty své. Ale chtěla bych Vám jich vyjmenovat tolik, abyste si uvědomili bohatost a složitost mého rodinného původu.

Můj rodokmen začíná skutečným kmenem, a to kmenem cedru, které rostou v severní Kalifornii a ve státě Oregon. Zkuste si představit všechny ty pily, lana, povozy a další nespočetné vybavení, které je potřeba k poražení cedru, hrubému opracování kmene, jeho přepravě a naložení do připraveného vagónu stojícího na odstavné koleji. Představte si všechny ty dovedné lidi, kterých bylo potřeba k výrobě nezbytného vybavení: bylo nutné vytěžit rudu, vyrobit z ní ocel a tu vytvarovat do podoby pily, sekery či motoru; bylo nutné nechat vyrůst konopí a složitě je zpracovat do podoby dostatečně silného provazu. Nezapomeňte si ale představit také ubytovny, ve kterých bydleli lesní dělníci, a postele, ve kterých spali; představte si, co za tu dobu snědli a kolik práce dalo, než bylo zhotoveno toto jídlo. Tisíce bezejmenných lidí se podílely na každém šálku kávy, který měli dělníci v ruce.

Cedrové klády jsou dopraveny do dřevozpracovatelského závodu v San Leandru v Kalifornii. Dokážete si představit všechny lidi, kteří vyrábějí koleje, vagóny, lokomotivy a motory pro lokomotivy, kteří stavějí železnice a kteří navrhují a instalují komunikační systémy nezbytné k fungování železnice? Celé to množství lidí a věcí se také podílí na mém vzniku.

Podívejme se do zmíněného závodu v San Leandru. Cedrové klády jsou tam rozřezány na malé špalíky o délce tužky a tloušťce zhruba půl centimetru. Tyto špalíky jsou vysušeny v peci a poté obarveny – z téhož důvodu, proč si ženy pudrují obličej. Lidé jsou jednoduše raději, když jsem hezká, než když mám zsinalé tváře. Dřevěné špalíky jsou poté navoskovány a opět vysušeny v peci. Kolik dovednosti bylo asi vynaloženo na výrobu barviva a sušící pece, na dodávky tepla, světla a elektřiny, na výrobu motorů, pásů a dalšího vybavení ve dřevozpracovatelském závodě? Že by snad mezi mé předchůdce patřili také metaři v této továrně? Samozřejmě, že ano. A nezapomeňte připočíst také lidi ze stavby vodní elektrárny společnosti Pacific Gas & Electric Company, která nyní po svém dokončení dodává zpracovatelskému závodu elektřinu!

Nezapomeňte prosím ani na ty mé současné a vzdálené předky, kteří po celé zemi rozvezli 60 nákladních automobilů naložených cedrovými špalíky.

Když se takový špalík dostane do továrny na tužky (která mimochodem obsahuje stroje a stavby za 4 milióny dolarů, ušetřené mými spořivými rodiči), speciální stroj v něm vytvoří osm drážek. Poté jiný stroj vloží do každého druhého špalíku osm kusů tuhy, nanese lepidlo a přilepí navrch další, prázdný špalík. Výsledek byste možná s trochou nadsázky mohli popsat jako „dřevěný sendvič“. Další stroj potom mě a mých sedm sourozenců z tohoto sendviče vyřízne.

Má tuha je sama o sobě velmi složitou věcí. Grafit na její výrobu se těží na Cejlonu v Indickém oceánu. Zkuste si představit všechny ty důlní dělníky a ty, kteří jim vyrábějí zboží. Zkuste si představit lidi, kteří se podílejí na výrobě papírových pytlů, v nichž se vytěžený grafit transportuje. Zkuste si představit ty, kteří vyrobili provazy na svázání těchto pytlů, ty, kteří pytle vykládají na loď a z lodi, a ty, kteří vyrobili loď samotnou. Na mém vzniku se dokonce podílel i strážce majáku a navigátor v přístavu.

Dovezený grafit se míchá s mississippským jílem, přičemž v průběhu zušlechtění se využívá hydroxid amonný. Potom jsou přidána zvlhčovadla, jako například sulfonovaný lůj, který vznikne chemickou reakcí zvířecího tuku s kyselinou sírovou. Poté, co projde řadou strojů, směs nakonec získá podobu nekonečné tyče – podobné tomu, co vychází z drtiče na výrobu párků. Tento nekonečný ‚párek‘ se nakrájí na potřebnou velikost, vysuší a nakonec se peče při více než 1000 stupních Celsia. Pro zvýšení pevnosti a hladkosti se poté tuha napustí horkou směsí, která obsahuje mimo jiné svíčkový vosk z Mexika, parafín a hydrogenované přírodní tuky.

Mé cedrové tělo je natřeno šesti vrstvami laku. Jestlipak znáte všechny složky takového laku? Kdo z Vás by například řekl, že do výroby laku jsou zapojeni také pěstitelé ricinového oleje? Ano, jsou. Pouhé vytvoření nádherného odstínu žluté barvy, jakým jsem nabarvena, vyžaduje dovednosti více lidí, než si dokážete představit.

Podívejte se nyní na mé označení. Je to barevný povlak vytvořený zahřátím uhlové černě smíchané s pryskyřicí. Jakpak se asi získává pryskyřice a jak uhlová čerň.

Moje plechová korunka je vyrobena z mosazi. Představte si lidi, kteří těží zinek a měď, a lidi, kteří dokáží z těchto přírodních materiálů vyrábět tenké lesklé mosazné plíšky. Černé kroužky na mé korunce, to je černý nikl. Co je to černý nikl a jakpak se asi nanáší na moji korunku? Úplný příběh toho, proč uprostřed mé korunky není žádný černý nikl, by vydal na několik stránek.

Nyní ale přichází vrcholná část mého životního příběhu. Tuto část označují lidé v obchodech často poněkud nepoeticky za ‚gumu‘. Pomáhá jim napravovat chyby, které se mnou někdy natropí. Za gumování je v ‚gumě‘ odpovědná speciální složka, která se vyrábí chemicky, reakcí řepkového oleje dovezeného z holandské Východní Indie s chloridem sirným. Málokdo ví, že samotná guma představuje pouze pojivo. Kromě toho obsahuje ‚guma‘ také četná vulkanizující a zrychlující činidla. Pemza pochází z Itálie a barvivo, které dává ‚gumě‘ její barvu je sulfid kadmia.

Nikdo neví

Chce snad někdo z Vás ještě odporovat mému předchozímu tvrzení, že žádný jednotlivec na této planetě by mě bez cizí pomoci nedokázal vyrobit?

Milióny lidí se ve skutečnosti podílely na mé výrobě a žádný z nich nevěděl o více než několika svých spolupracovnících. Mohli byste říci, že zacházím příliš daleko, když do své výroby zahrnuji i sběrače kávových zrn v brazilském vnitrozemí. Ale já si musím pevně stát na svém. Nikdo ze všech těch miliónů, nikdo, včetně ředitele firmy na výrobu tužek, se na mé výrobě nepodílel více než malým, malinkatým kousíčkem své specifické znalosti, svého know-how. Z hlediska know-how spočívá jediný rozdíl mezi dělníkem v grafitovém dolu na Cejlonu a oregonským dřevorubcem v typu know-how. Jak dělník, tak dřevorubec je k mému vyrobení potřebný, stejně tak jako chemik v továrně na tužky nebo dělník u ropných vrtů (parafin je totiž vedlejším produktem při zpracování ropy).

Dostáváme se tak k ohromujícímu faktu: Nikdo ze zúčastněných, tedy ani dělník u ropných vrtů, ani chemik v továrně na tužky, ani řidič vlaku nebo automobilu převážejícího cedrové dřevo, ba dokonce ani sám ředitel firmy na výrobu tužek neprovádí svůj díl práce proto, že by mě sám potřeboval. Většina z nich mne asi potřebuje méně než mě potřebují například děti na prvním stupni základní školy. Mezi lidmi, kteří se podíleli na mé výrobě, jsou možná i tací, kteří nikdy neviděli tužku a nevěděli by, jak ji používat. Měli ale jinou motivaci než vlastnit právě mne. Jde o to, že každý z miliónů lidí zúčastněných při mé výrobě ví, že může vyměnit své malinkaté know-how za statky, které potřebuje on sám. Mezi těmito statky mohu, ale nemusím být i já.

Žádný centrální organizátor

Je ale nutné upozornit na jeden ještě pozoruhodnější fakt: mou výrobu neřídil žádný geniální centrální organizátor, který by nařizoval provedení oněch bezpočetných akcí, vedoucích k mému zrodu. Nikoho takového není možné najít. Zato jsme zde schopni pozorovat při práci slavnou neviditelnou ruku trhu. Právě ona je tím tajemstvím, které jsem před chvílí zmiňovala.

Říká se, že ‚pouze Bůh‘ dokáže stvořit strom. Proč s tím souhlasíme? Není to proto, že si uvědomujeme, že sami bychom strom stvořit nedokázali? Samozřejmě. Dokážeme vůbec strom alespoň popsat? Ne, nebo jen velmi povrchně. Můžeme například říci, že určité seskupení molekul se projevuje jako strom. Neexistuje ale lidská mysl, která by byla schopna alespoň registrovat – natož řídit – molekulární změny, ke kterým dochází v průběhu života stromu. Něco takového je zcela nemyslitelné.

Já, tužka, jsem složitým spojením zázraků: stromu, zinku, mědi, grafitu a tak dále. Ale k těmto zázrakům, které se objevují v přírodě, se přidal jeden ještě větší zázrak: konfigurace tvůrčí lidské energie – milióny dílčích znalostí seskupené přirozeně a spontánně podle lidských potřeb a požadavků, bez jakéhokoliv centrálního organizování! Jen Bůh dokáže stvořit strom, takže trvám na tom, že jen Bůh by mne dokázal stvořit. Člověk nedokáže řídit milióny těchto dílčích znalostí tak, abych vznikla, stejně tak jako nedokáže dát dohromady jednotlivé molekuly, aby vznikl strom.

Právě toto jsem měla na mysli, když jsem psala: ‚Kdybyste si dokázali uvědomit zázračnost, kterou symbolizuji, mohli byste pomoci zachránit svobodu, kterou si lidstvo nechává tak nešťastně proklouznout mezi prsty.‘ Protože když si uvědomíte, že tyto dílčí znalosti se přirozeně, automaticky uspořádají do tvůrčích a produktivních seskupení tak, jak to po nich vyžadují lidské potřeby a požadavky – bez jakéhokoliv vládního nebo jiného donucení – potom získáte naprosto zásadní složku svobody: důvěru ve svobodné lidi. Svoboda není možná bez této důvěry.

Jakmile vláda získá monopol na tvůrčí činnosti, jako je například doručování zásilek, většina jednotlivců začne věřit, že zásilky by nemohly být efektivně doručeny svobodně jednajícími lidmi. Důvod je nasnadě: každý jednotlivec si uvědomuje, že on sám neví, jak udělat všechny věci potřebné k doručování zásilek. Ví také, že žádný jiný jednotlivec by to nedokázal. Tyto předpoklady jsou správné. Nikdo nemá sám o sobě dostatečné znalosti a schopnosti k tomu, aby mohl provozovat celonárodní doručování zásilek – stejně tak, jako nikdo nemá dostatek znalostí a schopností k vyrobení tužky. Pokud někomu chybí důvěra ve svobodné lidi – což se snadno stane, pokud člověku chybí povědomí o miliónech malých kouscích znalostí, které se dohromady přirozeně a zázračně dokáží spojit a uspokojit danou potřebu – potom může dospět ke zdánlivě nevyhnutelnému, ale mylnému závěru, že dopisy není možné doručit jinak než skrze vládní organizaci.

Hojnost svědectví

Kdybych já, tužka, byla jediným svědectvím toho, co dokáží vykonat svobodní lidé, potom by celá věc byla snadná pro ty, kteří jen málo věří v lidskou svobodu. Ale svědectví jsou naštěstí hojná: jsou všude, stačí se jen podívat. Výroba automobilu, počítače, frézky, kombajnu nebo statisíců dalších věcí je ještě složitější než výroba tužky – a určitě je složitější než doručování zásilek. Co je vůbec na doručování tak těžkého, aby ho musel provozovat stát? Vždyť jde o oblast, ve které svobodní lidé leccos dokáží. Tam, kde jim stát nechal svobodu doručování, dokáží doručit lidský hlas po celém světě za méně než sekundu, jakoukoliv událost ve vizuální a pohyblivé podobě do lidských domovů téměř v okamžiku, kdy se tato událost odehrává, 150 cestujících z Seattlu do Baltimoru za méně než čtyři hodiny nebo palivo z Texasu do topeniště v New Yorku za neuvěřitelně nízké poplatky a bez jakýchkoliv vládních dotací. Dokáží také doručit dva kilogramy ropy přes půl světa, z Perského zálivu na východní pobřeží Spojených států, za nižší cenu než si vláda účtuje za doručení dopisu vážícího třicet gramů přes ulici. Chci Vám dát následující ponaučení: nechte všechnu tvůrčí energii v lidech, ať ukáže, co dovede. Nebrzděte ji. Jediné, co můžete udělat, je vytvořit právní aparát, který usnadní její pohyb. Nechte specifické tvůrčí dovednosti a znalosti lidí, aby se volně přelévaly z místa na místo. Věřte, že svobodní muži a ženy budou reagovat na neviditelnou ruku trhu. Já, tužka, ačkoliv jsem zdánlivě jednoduchá, Vám nabízím zázrak svého stvoření jako důkaz, že jde o víru praktickou, tak praktickou jako je slunce, strom, déšť nebo země.

———-

¹) Mé oficiální jméno je ‚Mongol 482‘. Mé četné složky jsou sestaveny a zpracovány v továrně na tužky, která nese jméno Eberhard Faber Pencil Company.

²) Gilbert Keith Chesterton (1874-1936), anglický spisovatel. S Readem měli společné to, že možnosti využití duchovních a mravních hodnot člověka hledali v katolickém náboženství. Readův článek ‚Já, tužka‘ je inspirován slavnou sbírkou esejů, ve které Chesterton nabádal, aby si lidé více všímali „ohromných maličkostí rozesetých po světě a prostých jak zahradní plot“. Odtud pochází i Readův citát – viz Chesterton, G.K.: ‚Ohromné maličkosti‘, Vyšehrad, Praha 1976. Nové vydání: Zvon, Praha 1994.

———-

Leonard Edward Read (1898 – 1983) je známý především jako zakladatel a dlouholetý ředitel Foundation for Economic Education (FEE), která se v průběhu let stala jedním z hlavních intelektuálních center boje za osobní svobodu a tržní řád. S touto nadací byla spojena všechna přední jména liberálního hnutí, včetně Misese a Hayeka.

Read pocházel z chudé farmářské rodiny ve státě Michigan. Na studia si musel nejprve sám vydělat, takže založil vlastní firmu se zemědělskými produkty. Ve věku 25 let byl prosperujícím a zámožným podnikatelem v Ann Arbor. Toto podnikání ale opustil, odstěhoval se do Kalifornie a příštích osmnáct let strávil jako manažer tamní obchodní komory. V této době začal veřejně kritizovat politiky, které omezují osobní svobodu a rozšiřují moc státu a jeho úředníků.

V roce 1945 byl vybrán do vedení celonárodní konfederace průmyslových firem, National Industrial Conference Board (NICB), kde chtěl prosadit celonárodní vzdělávací program na podporu šíření myšlenek osobní svobody a tržního řádu. Představa NICB ale byla odlišná, protože ke každému politickému tématu chtěli předkládat obě strany pohledu na věc. Read však zastával názor, že ta „druhá strana“ pohledu už natolik dominuje médiím a veřejnému mínění, že není žádoucí dávat jí další prostor.

Po osmi měsících proto na svůj post rezignoval, spolu s šesti svými kolegy založil 7. března 1946 Foundation for Economic Education a až do své smrti byl jejím ředitelem. Během svého života napsal 27 knih, často i dvě ročně. Nejvíce jej ale proslavil článek „Já, tužka“ (I, Pencil), poprvé otištěný v časopise The Freeman v prosinci roku 1958. Díky kombinaci výborného nápadu a jednoduchého, ale propracovaného podání, se zařadil do zlatého fondu liberální literatury. Někoho možná překvapí náboženský podtext článku, který je ale charakteristickým rysem celého Readova díla. Read vždy zdůrazňoval etickou a náboženskou dimenzi lidské svobody. Sám byl silně věřící a fungování přírody a společnosti chápal jako důkaz Boží existence.

K popularitě článku „Já, tužka“ přispěli také Milton a Rose Friedmanovi, kteří jej využili k ilustraci síly tržní ekonomiky ve své slavné knize „Svoboda volby“ a ve stejnojmenném televizním pořadu. Milton Friedman dodává: „Neznám žádný jiný text, který by tak stručně, přesvědčivě a efektivně ilustroval význam Smithovy neviditelné ruky trhu – tj. možnosti kooperovat bez donucení – a Hayekova důrazu na význam rozptýlených znalostí a úlohy cenového systému při přenosu informací, které přimějí jednotlivce dělat žádoucí věci, aniž by jim někdo musel říkat, co mají dělat.“

———-
Článek Leonarda Reada byl přebrán z webu Mises.cz (kam byl v češtině vložen panem Vladimírem Krupou) v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

Advertisements
Rubriky:Různé Tagy:,
  1. Pelikán Petr
    11. července 2013 (15.51)

    Petře,

    tento článek jsem už kdysi četl. K mému potěšení je ona tužka, ačkoliv je míněna výroba v USA, velmi úzce spojená s místem mého bydliště, Norimberkem, z jehož blízkosti rodina Faber pochází a kde se dodnes, jak u firmy Faber-Castell ve Steinu u Norimberka, tak i u firmy Staedtler v Norimberku (která svého času firmu Eberhard Faber, která zmíněnou tužku vyráběla, koupila – dnes je firma Eberhard Faber opět ve vlastnictví firmy Faber-Castell) a také ve Schwan-Stabilo v Heroldsbergu (mají produkci také v Českém Krumlově), tužky a další psací prostředky a nejen ty, vyrábí. Doporučím také, prohlédnout si ve Steinu u Norimberka zámek hrabat von Faber-Castell: http://www.faber-castell.de/unternehmen/faber-castell-erleben/schloss a k němu sousedící museum „Alte Mine“: http://www.faber-castell.de/unternehmen/faber-castell-erleben/museum-alte-mine.

    Pro mě je důležité a zásadní k článku doplnit, že nejen „stručně, přesvědčivě a efektivně ilustruje význam Smithovy neviditelné ruky trhu – tj. možnosti kooperovat bez donucení – a Hayekova důrazu na význam rozptýlených znalostí a úlohy cenového systému při přenosu informací, které přimějí jednotlivce dělat žádoucí věci, aniž by jim někdo musel říkat, co mají dělat“, jak řekl Milton Friedman, ale také ukazuje, že volný trh, má-li být opravdu volný, potřebuje pevná a platná pravidla.

    Velmi výstižně to vystihuje tato pasáž textu:

    „Právě toto jsem měla na mysli, když jsem psala: ‘Kdybyste si dokázali uvědomit zázračnost, kterou symbolizuji, mohli byste pomoci zachránit svobodu, kterou si lidstvo nechává tak nešťastně proklouznout mezi prsty.’ Protože když si uvědomíte, že tyto dílčí znalosti se přirozeně, automaticky uspořádají do tvůrčích a produktivních seskupení tak, jak to po nich vyžadují lidské potřeby a požadavky – bez jakéhokoliv vládního nebo jiného donucení – potom získáte naprosto zásadní složku svobody: důvěru ve svobodné lidi. Svoboda není možná bez této důvěry.“

    Právě ta zmíněná důvěra, která je podmínkou svobody, je důvodem nutnosti určitých platných pravidel, určitého morálního kodexu a jejich dodržení. Jen tehdy funguje „neviditelná ruka trhu“. Je-li ale v rámci volného trhu primárním motivem jednotlivce zisk a osobní obohacení na úkor druhých, tedy sobectví, není trh již volný a svobodný, nýbrž utlačující. Pak sice tužku také vyrobíme a prodáme, ale na úkor těch, kteří například těží za katastrofálních podmínek a práci neodpovídající plat grafit pro její výrobu.

    Včera jsem náhodou sledoval reportáž o výrobě džínsů v Číně. Způsob výroby, pracovní podmínky a ekologické dopady jsou naprosto nepřípustné – důvodem je absence základních morálních hodnot a primární orientace na maximální možný zisk – jak u výrobce, tak i u spotřebitele.

    Milióny lidí se podílejí na výrobě různých, pro nás důležitých výrobků, aniž by o sobě něco věděli, ale smutná skutečnost minulosti a současnosti je, že trh jako takový nezajímá, kdo a za jakých podmínek se na té výrobě podílí. Neptá se a vědomě přehlíží, že ti, kteří se na té výrobě podílejí, pracují za podmínek, které nejsou v souladu s lidskou důstojností, protože trh jako takový zajímají v důsledku jen ekonomické vztahy a jejich dopad na rentabilitu – tedy hmotné a finanční hodnoty a možná maximalizace zisku, nikoliv ale hodnoty etické či duchovní. Ty ale jsou základem zdravé společnosti, na rozdíl od trhu, který je sice také elementární součástí funkční společnosti, ale ne její podmínkou.

    Pro mně osobně je velmi signifikantní právě tato věta z již citovaného úryvku:

    ‘Kdybyste si dokázali uvědomit zázračnost, kterou symbolizuji, mohli byste pomoci zachránit svobodu, kterou si lidstvo nechává tak nešťastně proklouznout mezi prsty.’

    Největší svobodou člověka je svoboda mysli. Je-li primární cílem našeho konání trh a z něj vyplívající zisk, bez ohledu na druhé, nejsme svobodní, ale otroci vlastního sobectví.

    • 11. července 2013 (23.03)

      Díky za komentář Petře (Pelikáne),

      tu závorku jsem vložil, abych se necítil schizofrenně 🙂

      Nejprve díky za zajímavý tip pro návštěvu. Jezdím občas víceméně okolo, ale spíš jde o takové prosvištění po dálnici.

      Víte, myslím, že ona spjatost je u toho článku nejen regionem, ale vlastně s jakoukoli lidskou činností. Přebral jsem ho ze dvou důvodů. Jednak pro jeho stálou aktuálnost a pak z důvodu jednoho ze článků, které plánuji přebrat (zveřejněn bude dnes kolem půlnoci) a který na něj, sice jen v jedné větě, odkazuje.

      Váš názor na to, že volný trh potřebuje pevná a platná pravidla je zajímavý. Je totiž lehce zneužitelný. Domnívám se, že pokud trh bude nějaká pevná pravidla či normy potřebovat, vytvoří si je spontánně. Existuje celá řada lidských činností, kde vznikla pravidla ne proto, že by byla někým nařízena, ale proto, že bylo třeba vědět, že A je A a B je B.

      Budu Vám oponovat ještě v tom, že nesouhlasím s Vaším tvrzením „Je-li ale v rámci volného trhu primárním motivem jednotlivce zisk a osobní obohacení na úkor druhých, tedy sobectví, není trh již volný a svobodný, nýbrž utlačující.

      Primárním motivem je přirozeně zisk. Nicméně nemohu v žádném případě souhlasit s tím, že motivem je osobní obohacení na úkor druhých.

      Svobodný trh je spjat se svobodnou společností a naopak. Podle mého názoru jde o spojené nádoby. Pokud vstoupí dva subjekty do dobrovolné interakce není pravděpodobné, že by jeden získal něco na úkor druhého, pokud by ten druhý nebyl totální idiot. Hovoříme ovšem stále o svobodném trhu ve svobodné společnosti. Přitom ovšem, pro někoho paradoxně v daném kontextu, budu obhajovat i ono sobectví.

      Domnívám se, že jde jen o nepochopení výrazu sobectví (vida, výše píšu o nutnosti shody na tom co je co a už jsme u toho!). Základem volného trhu, ale i jakéhokoliv jednání je podle mého názoru právě sobectví. Nechápu ale onen výraz při takových diskuzích tak, jak je obecně chápán. Jako nějakou nenažranost, ale spíše jako motor, který považuji za určité „zdravé sobectví.“ Nezacházím ve svých úvahách až tak daleko jako Randová, ale domnívám se, že člověk jako individuum vždy jedná v zájmu svého zisku, který ovšem nemusí být vždy vyjádřen penězi. Uznávám i to, že sobcem může být při svém konání dokonce i altruista, pokud mu jeho altruismus přinese zisk, například dobrý pocit.

      Právě proto si myslím, že libertariánské myšlenky nejsou správně chápány. Nejde o zisk tak jak je chápaný, tedy velké cifry na bankovních kontech, ale třeba i o jiný zisk. To co jednotlivec chápe pod pojmem zisk je jeho čistě subjektivní pocit. Bude-li můj soused pěstovat růže, bude pro něj ziskem vypěstování nějaké zvláštní růže, kterou jiní nemají. Pro mě to bude jenom kytka. Potřeby každého jsou prostě různé.

      A právě z důvodu oněch rozdílných potřeb chápete onu zmíněnou reportáž o výrobě džínsů jinak než kdokoli jiný. Vy jí chápete ze svého pohledu, z pohledu svých priorit, potřeb a poznání. Číňané a nebo kdokoli jiný má také svůj, možná rozdílný, možná totožný názor. Řešení může být mnoho ale to správné může najít jen volný trh. Bez vládních předpisů či nařízení a podobně. Ano, přiznávám, že v tuto chvíli takové řešení nenalezne, ale není to jeho vinou, nýbrž vinou právě restrikcí, nařízení a omezení, které ho deformují.

      Jak by takový, ale i jiný problém řešila svobodná společnost postavená na svobodném trhu nevím a poctivě to nemůže vědět v tuto chvíli vůbec nikdo. Řešení by nalezl svobodný trh právě ve chvíli, kdy by před něj byl postaven. A kdyby byl oním volným či svobodným trhem ve svobodné společnosti.

      • Petr Pelikán
        12. července 2013 (12.51)

        Našel jsem odkaz přímo na tu reportáž z pořadu Galileo, bez ostatních příspěvků, kde není třeba v pořadu hledat začátek reportáže: http://www.prosieben.de/tv/galileo/videos/clip/2392137-jeansstadt-xintang-1.3592961/

      • 12. července 2013 (22.20)

        Dobrý den , mám také pár starých per, tužek a tuh v originálním obalu firmy Faber Castell z konce 19.století .
        Občas ještě používám 0.13 mm a 0.18 mm pera na kreslení od obou firem Mars Staedtler i Faber Castell , kde to nejde v kreslicím programu , ale mrzí mne , že přestali zřejmě vyrábět šablonky o výšce 1.8 mm , které se mi u nás dodnes nepodařilo sehnat a prý je snad přestali pro nezájem vyrábět u obou firem jak u Faber Castell tak i u Mars Staedler . Občas by se hodily .

      • Petr Pelikán
        13. července 2013 (8.16)

        Atzli, jaké šablony míníte?

    • 13. července 2013 (14.10)

      Dobrý den,
      jsou to šablonky, které mají buď písmena s číslicemi a dalšími znaky podle normy ISO (jsou štíhlejší) nebo DIN (jsou širší kulatější) a lze pomocí nich ručně psát text ve výkresech,hlavě číselné kóty.Teď je používám již jen když potřebuji například něco dopsat, když je již vytištěn výkres a něco je třeba doplnit, aby to vypadalo pohledně třeba do stávajícího, či co se nevejde do tiskárny a mají ta písmena přesně vylisovaná na konkrétní hrotové trubičkové pero, například pro psaní perem tl. 0.18 mm je šablona o výšce 1.8 mm, pro psaní perem 0.25 mm je šablonka 2.5 mm a pro psaní šablonkou DIN 2 mm výška je pero 0.2 mm(také DIN) nebo 0.18 mm ISO či 0.25 mm ISO. Tak tuhle 2.0 mm jsem sehnal až v Andorře v Les Escaldes .
      Naposledy jsem ty o výšce 1.8 mm ještě viděl, když jsem chodil do školy v roce 1989, jenže nebyla nejlevnější a pak když jsem ji pak docela potřeboval na svou práci , to zdaleka ještě nebyly dostupné laserové tiskárny a grafické kreslicí programy, tak jsem kreslil dost ručně, a od té doby již je nikdy nedovezli, lidi co je měli, si je koupili dávno dřív třeba, když byli ještě za socialismu na práci třeba v Lybii či Alžíru, kde měli „západní“ zboží i na trhu.
      A když jsem se díval do katalogu Mars Staedtler,již tulhle velikost s výškou písmen a číslic 1.8 mm přestali vyrábět, není uváděná, asi lidi přešli na grafické programy. Jinak dokonce také vyráběli i šablony pro výšku písmen a číslic 1.3 mm na pero 0.13 mm, ta mám také. Ale nejmenší šablonku mám jen tu z Andorry 2.0 mm, jinak nejsou vůbec k mání.

      • Petr Pelikán
        16. července 2013 (12.04)

        Atzli, podívám se, zda jsou tyto šablony ještě k dostání a ozvu se Vám.

  2. Petr Pelikán
    12. července 2013 (12.43)

    Petře,

    nevím, zda umíte německy, ale nabídnu Vám onu reportáži o výrobě džínsů v Číně, přesněji řečeno v čínském městě Xintang (je také nazýváno hlavním městem džínsů). Reportáž začíná v pořadu Galileo zhruba na stopce 11:11. Je nutné doplnit, co je i v reportáži vysvětleno, že povolení na filmování v Číně je velmi obtížné dostat a místa, jako i interviewované osoby jsou čínskými úřady předem striktně vybrány a tematický rozsah natáčení silně omezen (ta silná cenzura připomíná velmi silně bývalý Sovětský svaz a ostatní komunistické země, což je i pochopitelné). Takže skutečné podmínky jsou několikanásobně horší.

    http://www.prosieben.de/tv/galileo/videos/ganze-folge/2392123-mittwoch-jeansstadt-xintang-1.3592935/

    Vím, že můj názor, že volný trh, aby byl opravdu volný, potřebuje pevná a platná pravidla, je velmi snadno zneužitelný. Je to velmi dobře viditelné u socialistického pojetí trhů, které, velmi zjednodušeně řečeno, ve své podstatě popírá osobní individualitu jednotlivce a klade důraz na základní uspokojení paušální většiny.

    Jsem ale přesto toho pevného názoru, že volný trh bez jakýchkoliv pevných a platných pravidel nemůže a nebude fungovat dlouhodobě. Důvodem je právě ona již zmíněná důvěra, která je podmínkou svobody a volného trhu. Důvěra se získává poměrně obtížně, ale dá se velmi rychle ztratit. Podmínkou důvěry je určitý pevný a pro všechny platný řád, na nějž se lze spolehnout, společně sdílené normy.

    Píšete:

    „Svobodný trh je spjat se svobodnou společností a naopak. Podle mého názoru jde o spojené nádoby. Pokud vstoupí dva subjekty do dobrovolné interakce není pravděpodobné, že by jeden získal něco na úkor druhého, pokud by ten druhý nebyl totální idiot. Hovoříme ovšem stále o svobodném trhu ve svobodné společnosti. Přitom ovšem, pro někoho paradoxně v daném kontextu, budu obhajovat i ono sobectví.“

    Podmínkou té dobrovolné interakce dvou subjektů je a zůstane důvěra. Sdílí-li oba dva subjekty stejné normy, mají-li vzájemnou důvěru, pak mají také určitou jistotu, že není snahou jednoho z nich, získat víc na úkor druhého. Neexistují-li ale právě tyto společně sdílené normy, jsou-li až tou interakcí těch dvou subjektů vytvářeny, pak nemá ani jeden jistotu, zda není v důsledku druhým zneužit, zda druhý na jeho úkor nevydělává.

    Stanoví-li volný trh sám svá základní pravidla podle potřeby, dojde s velkou jistotou k velké ztrátě důvěry ve společnosti. Neboť i zde je velmi snadné volný trh a jím stanovená pravidla účelově ovlivnit a zneužít, záleží jen na důvodu. Příkladů by se dalo uvést několik. Dnešní finanční systém a moderní peníze nemají žádnou materiální hodnotu a jsou založeny pouze na důvěře. A jak rychle může trh ztratit důvěru společnosti ukazuje například poslední krize na trhu imobilií v USA.

    Určitě se shodneme, konstatuji-li, že jako společnost jisté základní pravidla soužití máme. Kdybychom udělali anketu a tázali se lidí, jaké vlastnosti očekávají od svých blízkých a přátel, byla by odpovědí většiny: upřímnost, pravdivost, spolehlivost, věrnost, tolerance atd. a otázku po nepřípustných vlastnostech by s velkou jistotou většina odpověděla asi takto: nepravdivost, sobeckost, lhostejnost, nevěra atd. . Tedy vlastně všechno charakterní vlastnosti, které koření z důvěry.

    Jistě se shodneme, že například krádež je pro každého člověka odsouzeníhodná a je porušením našich přirozených a podvědomých pravidel mezilidských vztahů. To samo o sobě ukazuje, že jako společnost jistá nepsaná základní pravidla soužití máme. Jelikož ale každý člověk má svou individuální představu o hranici těchto pravidel, je nutné, mít určitou společnou, pro všechny stejně platnou normu, která dává do určité míry jistotu a v důsledku důvěru do budoucnosti.

    Jak to vypadá, když společné základní normy buď chybí, nejsou svým způsobem jasně deklarované a nebo jsou vývojem situace tvořeny, ukazuje současný vývoj české politiky. Svévole Miloše Zemana, se kterou on, podle mého názoru z čistě sobeckých úmyslů, zneužívá a přetváří nepsanou, ale přesto většinově uznávanou ústavní zvyklost, se kterou on de facto popírá demokracii jako takovou, ukazuje velmi dobře, co se může stát, když nemáme společné, pevné a platné základní normy, ale až na základě vývoje situace je stanovíme a upravíme.

    K Aféře Nagyová jste v jednom z Vašich článků položil otázku:

    „Kde to sakra jsme, že nějaký prokurátor bude určovat politická pravidla?“

    a dále, podle mého názoru správně konstatoval:

    „Jde totiž o to, že ti tupci píšící podobné komentáře nejen že nechápou, ale ani nechtějí chápat, že nejde o nějakého Nečase, Tluchoře a ostatní. Jde o samotný princip. Žádný Ištván tu není proto, aby posuzoval politiku. Notabene ve smyslu dříve parafrázovaného výroku ředitele ÚOOZ.“

    Postrádajíc společné, pevné a platné základní normy je pro společnost velmi těžké, rozpoznat rozdíl mezi politickým kompromisem, dohodou a obchodem na straně jedné a korupcí, nezákonnou činností, osobním obohacením na straně druhé. Bez nich není ve společnosti ani důvěra, ani jistota a najde se velké množství křiklounů, kteří velmi rychle a povrchně soudí a odsoudí. A daná situace vytváří nová, ale nespolehlivá pravidla.

    Píšete:

    „Svobodný trh je spjat se svobodnou společností a naopak.“

    Zde Vám znovu odpovím, že ta vzájemná závislost jednotlivce na druhých a také rozdílné chápání svobody jednotlivce dávají nutnost určitých společných pravidel, na něž se lze spolehnout. A jen dobrá pravidla svobodu jednotlivce nijak neomezují, ale teprve umožňují. Problém spočívá ve stanovení těchto pravidel. O jejich nutnosti ale nemám pochyb.

    • 12. července 2013 (21.28)

      Díky za reakci. Video je bohužel nemožné přehrát s jinou než německou IP adresou, mimo je blokováno.

      Nicméně již samotné Vaše upřesnění ohledně natáčení v Číně mluví jasně – to není svobodná společnost se svobodným trhem.

      Ale k meritu věci. Zcela chápu Váš názor ohledně pevných pravidel volného trhu. Citujete část mého komentáře a dodáváte nutnost existence norem pro získání důvěry.

      Otázkou ovšem je, kdo nějaké normy stanoví a vypracuje. Kdo bude oním oprávněným aby byl akceptován oběma stranami.

      Velmi dobře uvádíte základní pravidla soužití, odsouzení krádeže etc. To zcela koresponduje s libertariánským názorem, a já se za libertariána hrdě považuji, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Viz například přirozené právo ANCAPu. To v žádném případě nevylučuje existenci zákonů, předpisů či norem. Ovšem postavených právě na základech přirozeného práva, což v současné společnosti postrádám. Je třeba rozlišit právo od legislativy.

      Ve svém komentáři přímo uvádíte příklady kdy něco na základech nějakých předpisů vzniklo, ale je to špatné. A já dodávám, že je to špatné, protože byť to vzniklo na základě místně či časově platné legislativy, tak tato nevycházela z přirozeného práva.

      Ať je to zmíněná hypotéční bublina, kdy princip svobodného trhu byl popřen již vznikem nekrytých peněz, byť to nevidím, jako primární vznik onoho problému, a nebo současné jednání Milouše Zemana, které také popírá přirozené právo.

      Tak by se dalo pokračovat i dále při komentování Vašeho komentáře.

      V zásadě nevidím ve Vašem názoru nic, co bych rozporoval. Jen upřesňoval. A i zde jde jen o detaily a možná jen názvosloví. Domnívám se totiž, že v zásadě se nejspíš shodneme, jen některé detaily je třeba si vyjasnit, jak kdo jaký termín chápe a podobně.

  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: