Úvodní stránka > Různé > Anarchokapitalismus, díl pátý: Peníze

Anarchokapitalismus, díl pátý: Peníze

20. Červenec 2013 Napsat komentář Go to comments

Tento díl si dovolím uvést známým citátem: „Dejte mi možnost tisknout a ovládat peníze, a nebude mne zajímat, kdo tvoří zákony,“ jehož autorem není nikdo jiný než Mayer Anselm Rothschild, který dle mého názoru při formulaci této věty opomněl jeden velmi důležitý fakt; napadá některého z čtenářů, proč by panu Rothschildovi nejspíše nebylo tak úplně jedno, kdo tvoří zákony?

Skoro všichni to už vnímáme jako zcela přirozenou věc, takže často zapomínáme, že stát má na peníze násilím vynucený monopol. Co by se tedy stalo, kdyby pan Rothschild začal vesele tisknout a ovládat peníze, ale ti, kdo tvoří zákony, by zrušili zákonnou povinnost občanů tuto měnu přijímat? Patrně to, co se stalo v historii prakticky kdykoliv, kdy k tomu stát dal lidem možnost nebo když státní peníze selhávaly (typicky jich bylo tištěno příliš mnoho, což vedlo k velké inflaci): na volném trhu spontánně vznikaly soukromé peníze (většinou kryté vzácným kovem). Lidé by si po právu řekli: „Proč má mít tenhle Rothschild možnost tisknout peníze, znehodnocovat tím naše úspory a žít si za ně v blahobytu? Pryč s jeho penězi! Začněme používat jiné!“

V prvním dílu jsme si popsali, proč a jak vznikly peníze. Lidé spolu směňovali zboží a služby; když dva lidé vlastnili každý něco, co mělo pro toho druhého větší užitek než pro ně samotné, dobrovolně tyto statky směnili, čímž se zvýšil blahobyt obou bez toho, aby bylo cokoli nového vyprodukováno. Komplikace nastala v momentě, kdy jeden měl na výměnu cosi, co ten druhý nechtěl; pak museli najít nějaký řetězec lidí, přes který své statky povyměňují (například vyměnit chleba za brambory, které pak lze směnit za biftek, protože ten, kdo má biftek, nemá zájem o chleba). To je zaprvé komplikované a zadruhé není moc jasné, která nabídka je nejvýhodnější, existuje-li takových způsobů výměn více.

Tento problém byl elegantně vyřešen svobodným trhem: nějaká komodita se spontánně ustálila jako univerzální prostředek směny. Lidé ji začali přijímat i tehdy, kdy pro ni neměli přímé využití, ale věděli, že za ni budou moci snadno směňovat. Ceny všech statků byly pak vyjadřovány právě v poměru k tomuto platidlu. Příkladem takových univerzálních prostředků směny byly zejména vzácné kovy, železo, plátěné šátky, kůže, obilí a mnohé další. Tyto komodity samozřejmě plnily i nadále svou běžnou funkci (což mimochodem problematizovalo padělání: je-li například měnou obilí, tak „padělání“ znamená, že prostě pěstujete obilí; což není nijak škodlivá činnost, prostě se stanete zemědělcem).

Časem se téměř všude ustálily jako platidla vzácné kovy: daly se dobře dělit a zase slévat dohromady, nekazily se, v malých objemech bylo možné uchovávat mnoho hodnoty a především se jejich celkové množství na trhu jen naprosto výjimečně měnilo nečekaně nebo skokově (například při potopení španělského loďstva se zlatým nákladem).

Mnoho lidí si na zpracovávání kovů založilo svou živnost: zlatníci a výrobci šperků, ale také mincaři a výrobci soukromých peněz (lidé k nim nosili své vzácné kovy, které byly v mincovnách zpracovávány v mince, na kterých byla vyražena hmotnost, což usnadňovalo transakce, při kterých nebylo nutno vzácné kovy znovu dělit a vážit). Instituce podnikající v tomto odvětví postupem času začaly fungovat i jako poskytovatelé úvěrů a také jako úschovny: aby s sebou lidé nemuseli nosit přímo vzácné kovy, ukládali je u důvěryhodných zlatníků, od kterých dostávali potvrzení o uložení; s těmito potvrzeními pak začali obchodovat jako s vzácnými kovy samotnými – a papírové peníze byly na světě.

Vzhledem k tomu, že stejné instituce, které vystavovaly potvrzení o uložení vzácných kovů (tedy papírové peníze), se často také živily poskytováním úvěrů, byly půjčky nezřídka realizovány tím, že dlužník neobdržel přímo mince, ale právě tato potvrzení (papírové peníze). To pochopitelně lákalo jedince obdařené vyšší mírou podnikavosti a nižší mírou morálky k tomu, aby půjčili více, než ve skutečnosti měli. Bylo to v podstatě jednoduché: dotyčný vydal potvrzení o uložení více vzácných kovů, než kolik jich vlastnil. To vycházelo většinou tak dlouho, dokud to nepřehnal a nezačalo se o tom proslýchat mezi lidmi. Ti pak celkem pochopitelně začali žádat za svá potvrzení drahé kovy; podvodník tolik neměl a spadla klec. Naloženo s ním bylo v závislosti na místních zvyklostech, což v lepších případech znamenalo oběšení; v horších upálení, stažení z kůže a podobné kratochvíle.

Jak už to tak bývá, když stát vidí nějakou špatnost, netrvá moc dlouho, než si na ni vytvoří monopol. Nejinak tomu bylo i s půjčováním peněz, které neexistují. V drtivé většině případů byl historický vývoj přibližně následující: stát vydával papírové peníze jako potvrzení o uložení zlata ve státní bance, pak rozpoutal válku, kterou nebylo z čeho financovat, takže vytiskl jako „přechodné opatření“ peněz více, než kolik zlata měl. Poddaným bylo prostě sděleno, že státní peníze již nejsou kryté zlatem; to se samozřejmě nesetkalo s nadšením a občané preferovali zlato před bezcennými papírky, což ale pro stát –vlastnící monopol na násilí– většinou nepředstavovalo moc velký problém: nepřijetí státní měny bylo často trestáno smrtí (někde „jen“ vězením). Ač bylo zpočátku vždy nutné státní (nekryté) peníze vnucovat lidu násilím, nebyl až takový problém během pár generací vymývání mozků přesvědčit poddané o tom, že to vlastně nevadí; a nový způsob legalizovaného okrádání byl na světě.

Jak takové okrádání přesně probíhá? Vlastně úplně stejně jako padělání (jen když padělá stát, říká se tomu kvantitativní uvolňování). Zvýší-li se objem peněz v ekonomice, klesne jejich hodnota, takže vzrostou ceny (peníze jsou komodita jako každá jiná; je-li jich více, jsou méně vzácné, takže jejich hodnota v poměru k ostatním statkům klesá, vizte první díl). Tím pádem každý, kdo má úspory v dané měně, předává část jejich hodnoty padělateli (státu, bankám). Nominální hodnota úspor sice zůstane stejná, ale jejich vlastník si za ně bude moci koupit méně zboží, takže jejich reálná hodnota klesne. Když si tedy někdo vytiskne miliardu korun, ukradne vlastně vše, co si za tu miliardu koupí, všem držitelům té měny (okradeni jsou v poměru podle toho, kolik korun mají).

Poté, co byly státní peníze lidem násilím vnuceny, masy si na ně –s pomocí vydatné propagandy– časem zvykly. Většina států pak ve své represivní strategii polevila: ač zákon ukládá povinnost státní platidlo přijímat, teoreticky nejsou soukromé měny v mnoha státech zakázány (jsou však znevýhodňovány tím, že státní měnu musí všichni přijímat ze zákona a navíc jsou v ní vybírány daně). Když se však někdo v praxi pokusí na tomto trhu uspět a začne se mu to dařit, je stejně systémem nějak odklizen.

V roce 1998 vytvořil Bernard von NotHaus stříbrem krytou soukromou měnu Liberty Dollar. Během několika let se dostalo do oběhu stříbro (v podobě Liberty Dollarů) v hodnotě přes sedm milionů amerických dolarů a Liberty Dollar se stával stále populárnějším. Vládu Spojených států potenciální konkurence polekala, takže bylo nutné ji utnout hned v zárodku. FBI v roce 2007 podnikla proti NotHausovi zátah, aby byl v roce 2009 obviněn a v roce 2011 odsouzen k 25 letům vězení (líčení trvalo pouhých 90 minut) za spiknutí a padělání peněz. Spiknutí spočívalo ve vytvoření konkurence k americkému dolaru (což sice zákon nezakazuje, nicméně kdo chce psa bít…) a údajné padělání peněz bylo ještě absurdnější: jedna z NotHausových mincí prý připomínala americký čtvrťák (ač je na čtvrťáku podobizna muže, na Liberty Dollaru podobizna ženy); i kdyby podoba skutečně existovala, údajný „padělek“ vyrobený ze stříbra měl hodnotu 160x vyšší než onen čtvrťák, který měl údajně padělat. Představte si, že očekáváte čtvrťák, ale zlotřilý padělatel vám podstrčí minci v hodnotě 160x vyšší, tedy 40 dolarů; no nenaštvalo by vás to?

A tak se Bernard von NotHaus stal další obětí režimu. Jemu –i jeho nevinným zákazníkům– stát všechny Liberty Dollary prostě násilím sebral. A co Bernard von NotHaus vlastně udělal? Jaký spáchal zločin? Razil mince ze stříbra a prodával je. Nikdo nebyl nucen ty mince kupovat. Ten muž pouze uspokojoval tržní poptávku, nic víc. Komu ublížil? Nikomu. Na rozdíl od nelegálních drog, které vláda zakazuje pod záminkou, že tím chrání nás samotné, tyto stříbrné mince neubližovaly ani jejich vlastním majitelům (těm naopak ublížila právě vláda, když Liberty Dollary zabavila), kterým pouze daly možnost volby, co dělat se svými penězi. Proč si tedy vlády po celém světě uzurpují monopol na peníze? Inu, prostě proto, aby mohly okrádat poddané. Tady skutečně žádný jiný důvod není, nelze ani říci, že by občany před něčím chránily. Svobodní podnikatelé na trhu s penězi fungovali stovky let ke spokojenosti všech; pak však státy spatřily další způsob, jak nenápadně okrádat poddané, a okamžitě se jej chytly.

Závěrem je třeba dodat, že státy většinou nedělají tyto machinace s penězi samy, aby to nebylo moc okaté. Ve skutečnosti používají k podobným lumpárnám banky, jež poměrně sofistikovaným způsobem vytvářejí peníze z ničeho (k tomu dostávají povolení od státu; o zisky se vlády s bankami dělí pomocí jiných komplikovaných a neprůhledných mechanismů). Detailní popis těchto praktik by patrně vydal na spousty knih. My však tolik prostoru nemáme, takže si jen ukážeme dva nejzásadnější důsledky výše uvedeného jednání: stálá inflace a ekonomické cykly (které jsou příčinou hospodářských krizí). O principech toho, jak ke vzniku hospodářských cyklů dochází, si může náročnější čtenář přečíst například v knize „What has government done to our money?“ od mého oblíbeného autora Murrayho Newtona Rothbarda, případně „The Theory of Money and Credit“ (vydané již roku 1912!) od Ludwiga von Misese, nebo zagooglovat heslo „Austrian business cycle theory“; méně náročný čtenář se snad spokojí s odůvodněním, že nic jako ekonomické cykly či stálá inflace neexistovalo, dokud státy nezačaly ovládat peníze. Skutečně rád bych se tomuto tématu věnoval více do hloubky, protože nástroje, kterými vlády s pomocí bank ovládají peníze, jsou skoro až ďábelské; snad se k tomu dostanu v nějakém jiném seriálu. V příštím dílu si ale od peněz odpočineme; podíváme se na boj s ohněm a soukromé hasiče.


Autorem je Urza a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: