Úvodní stránka > Různé > Jak sociální stát ničí solidaritu, aneb člověk člověku vlkem

Jak sociální stát ničí solidaritu, aneb člověk člověku vlkem

29. Červenec 2013 Napsat komentář Go to comments

rucepenize.jpgNapadlo vás někdy, když jste se tak procházeli ulicemi některého většího města, proč na každém druhém rohu postávají brigádníci a prosí o příspěvek tu na nemocné nebo postižené děti, jindy na výcvik slepeckých psů, za týden zase na výzkum nebezpečných nemocí, a nakonec třeba pro mládež, která vyrůstá na ulici? Někdo možná bez rozmyslu přispěje dvacetikorunou, jiný rozpačitě otočí hlavu a předstírá, že nevidí. Další ochotně přispěje a hrdě si připne na klopu kabátu odznáček, jenž jej zařadí do množiny Mirků Dušínů. Položí si však někdo otázku, jak je možné, že ve společnosti, která se holedbá tím, že je o každého trpícího člověka postaráno a že je vlastně prvořadým úkolem státu tak činit, je nutné pořádat takové charitativní akce? Nežijeme snad v sociálním státě, v němž nezůstane žádný trpící ponechán napospas?

Jedním z největších úspěchů kolektivistů je, že se jim podařilo vzbudit v lidech představu o kapitalismu coby nelidském, kořistnickém systému, v němž uspěje pouze ten, kdo se vyšplhá nahoru po mrtvolách jiných lidí. V kapitalismu je zkrátka člověk člověku vlkem, tvrdí obecný názor, zatímco socialismus, tedy ten skutečný, ideální socialismus, je vysoce morálním systémem, protože jeho motivem je pomoc bědným a trpícím, zkrátka těm méně šťastným, nebo prostě těm, kteří nedosáhli kýženého bohatství jen proto, že jej dosáhl někdo jiný, dravější a bezohlednější.

Co takhle tuto vylhanou povídačku konečně uvést na pravou míru? Pravdou je totiž opak: zatímco čistý kapitalismus je systém, který jako jediný v maximální míře umožňuje pokojné a mírové soužití mezi lidmi, je to právě socialismus, v němž jsou si lidé navzájem vlky.

Aby člověk mohl přežít, musí dosahovat hodnot. Hodnotou je vše, co se člověk snaží získat nebo uchovat, a v konečném důsledku všechny hodnoty vedou k zachování hodnoty nejvyšší – k vlastnímu životu. Odkud se ale hodnoty berou? Individualista opoví bez váhání: zdrojem hodnot je vždy jednotlivec, jeho rozum, invence a produktivita. Kolektivisté mají jiný názor. Liší se sice podle toho, do jakého tábora patří, zda pokládají za zdroj hodnot společnost, nadpřirozenou božskou entitu nebo třeba matku přírodu, ale v jednom se shodují: sám jednotlivec hodnoty, jež vznikají nezávisle na něm, pouze spotřebovává. Existuje zde jakýsi mystický koláč, z něhož se mají spravedlivě podělit všichni.

Vlastníte svou firmu, zaměstnáváte lidi a nabízíte zákazníkům to, co si přejí a co nejlépe uspokojí jejich potřeby? Pracujete tvrdě každý den a snažíte se ze sebe dostat to nejlepší? Nejste to vy, kdo vytváří hodnoty, ale společnost, tvrdí kolektivisté. Vy jste pouhou prodlouženou paží společnosti, jakýmsi výsledkem neurčitých a tajemných sil, vzájemných vztahů, vzájemné odpovědnosti a závislosti. Vy pracujete, hodnoty vznikají jaksi samovolně a každý má právo se z nich těšit. Vlastně i vy sám jste ke své práci využil hodnoty vyprodukované společností a ovoce vaší práce byste tak měl společnosti navrátit. A nejen společnosti jako takové, ale i těm jedincům, na něž už žádný díl společného koláče nezbyl, protože právě vy jste si pro svůj vlastní úspěch ukrojil větší kousek, než vám spravedlivě náleží.

Odtud, tedy z tohoto kolektivistického pohledu na hodnoty, automaticky plyne obrovská nenávist mezi lidmi. Proč? Jestliže totiž existuje jeden, omezený koláč hodnot, z něhož se mají nakrmit všichni, je každý člověk kolem nás vážným konkurentem. Co když právě on si ukousne o něco víc? Co když se kvůli němu na mě nedostane? Ať raději hladoví on, než abych strádal já!

Tak totiž funguje politika v tzv. sociálním státě, neboli státu blahobytu. Rozdělení koláče v něm závisí nikoliv na míře ubohosti a mizérie, ale na počtu hlasů ve volbách, nakonec se tak největšího dílu dostane těm, kteří dokáží nejhlasitěji křičet. Sociální stát tak zajistí lidem, voličské majoritě, recept na kapky do nosu zdarma – ale na operaci pro dítě trpící smrtelnou chorobou nezbude než vypsat sbírku, neboť potřeba jednoho jedince z několika milionů se nikdy nemůže stát tématem demokratických voleb.

Socialistická politika, je-li navíc podpořena demokratickým systémem vlády, tedy nikdy nemůže zabezpečit potřeby těch nejchudších, nevyléčitelně nemocných, skutečně trpících a beznadějně postižených. Je totiž prováděna pod taktovkou masy, která si dokáže násilím vybojovat největší díl koláče. Ten však samozřejmě nevznikl jen tak z ničeho – jeho ingrediencemi jsou výdělky produktivních lidí a receptem je daňová konfiskace. Ale potřeby trpících nemůže zabezpečit ani nedemokratická forma socialismu – protože diktátorům na utrpení lidí nezáleží.

Kdysi dávno, v 50. letech, se prý tradovalo rčení: „Dědeček a babička ujídají chlebíčka.“ Nic snad nemůže kolektivistický pohled na hodnoty ilustrovat lépe. Dědeček s babičkou už jsou příliš staří, nemohou pracovat, nemohou společnosti odevzdat žádnou práci, pouze participují na konzumaci společného koláče. Zbavit se jich by znamenalo uspořit koláč pro ty, kteří ještě dokáží pracovat a kteří přinesou společnosti největší užitek. Komunistická diktatura se nedostala tak daleko, že by staré lidi hromadně likvidovala, ale nepochybně se tím směrem vydala: od určitého věku byly lidem například zapovězeny účinné léčebné postupy a léky. Nacistické vraždy mentálně i tělesně postižených jsou jen jiným praktickým důsledkem stejného nahlížení na hodnoty.

Pohlížejí-li na sebe lidé vzájemně jako na hladové soupeře lačné ukousnout si co největší díl společného koláče, budou ochotni přispět na lékařský zákrok někomu, kdo je vlastně jedním z té hordy konkurentů? Ta vůle bude tím menší, čím silněji bude utlačována individualita. Jenomže každý den slýcháme, že si pomáhat musíme. Že schopnost si vzájemně pomáhat je tou nejvyšší známkou civilizační vyspělosti. Nikdo prý přece nežije sám pro sebe, na opuštěném ostrově; musíme se zajímat o blaho svých bližních a morálka altruismu nám to přímo rozkazuje.

Altruismus však neznamená dobrou vůli a schopnost dobrovolně pomáhat těm, kteří si naši pomoc zaslouží. Altruista se musí obětovat, tedy vyměnit větší hodnotu za hodnotu nižší nebo nulovou. Pokud se však chcete vůči někomu zachovat solidárně, musíte si nejprve zvolit toho, kdo je hoden vaší pomoci, tedy volit podle nějakého hodnotového žebříčku.

Máte-li před sebou dvě osoby, narkomana, který nenávidí všechno a všechny, včetně sebe samého, a chce jen přežít, v biologickém slova smyslu, a vedle toho například nadaného, ale chudého studenta, který měl prostě jen smůlu na rodiče, potom máte-li normální pohled na život, bude pro vás, když už se vůbec rozhodnete dopustit se aktu charity, přijatelnější pomoci studentovi. Patrně jej vyhodnotíte jako někoho, kdo si pomoc zaslouží. Jenomže v tu chvíli jednáte v rozporu s altruistickou morálkou, protože upřednostníte něco hodnotnějšího před něčím méně hodnotným. Oceníte píli a nadání před zkažeností. Altruismus vám však nakazuje obětovat se, rezignovat na své hodnoty, a tedy si pro pomoc vybrat toho, kdo si ji ve skutečnosti nezaslouží. A nejen že si nesmíte dovolit ten luxus zvolit si příjemce vaší pomoci, vy se nesmíte ani rozmýšlet, zda vůbec pomáhat. Musíte pomáhat vždy, jakmile někdo natáhne ruku. A když u toho pocítíte citelnou újmu, pak je to teprve ten skutečně ctnostný čin.

Pro altruismus totiž není klíčové někomu pomoci od utrpení. To, oč tady běží, je ztráta toho, kdo se obětuje. Může být v takovém prostředí pomoc projevem dobré vůle?

A jestliže někdo rozhodne, že lidé přispívají málo a až příliš při tom používají vlastní úsudek, objeví se na jevišti socialističtí politici, kteří tvrdí, že dobročinnost nelze nechat na jednotlivcích, ale že do ní musí stát vnést pořádek. Stát prý nejlépe určí, komu se má pomoci. A z důvodů výše zmíněných se pak příjemci násilné dobročinnosti nestanou nemocné děti nebo opuštění staří lidé, nýbrž průměrní voliči, kteří požadují porodné a pastelkovné, a na druhé straně pak osoby štítící se jakékoliv produktivní práce, jejichž lenost a neschopnost, podmíněná ve skutečnosti osobní filozofií nebo kulturou, je vykládána jako důsledek jejich odmítnutí majoritní společností.

Stát nás násilně spoutává do svazků a klade na nás závazky, které bychom si nikdy sami dobrovolně nevybrali. Navíc nás připravuje o výraznou část našich příjmů, což je, řečeno s Fredericem Bastiatem, to, co je vidět, zatímco co vidět není, jsou promarněné příležitosti zničené státními regulacemi. Vůle pomoci těm, kteří si to skutečně zaslouží, je pak samozřejmě mnohem menší, než jaká by byla ve společnosti založené na vzájemném respektu k individualitě. Taková společnost může fungovat pouze ve svobodě, v níž je každý svým pánem a jeho peněženka je státní mocí nedotknutelná.

Solidarita je něco naprosto odlišného, než jak ji vykládají kolektivisté, kteří pravý význam tohoto pojmu už dávno naprosto zničili. Solidarita je totiž vyjádření potřeby darujícího, nikoliv soustavného nároku kladoucího na všechny ostatní lidi nezvolený závazek, jemuž se nelze vyhnout. A především, aktem solidarity si nikdo nevylepší svůj morální profil. Morální principy se odvozují z principů lidského života a v něm je pomoc v nouzi něčím naprosto okrajovým. Lidský život je nutné zajistit produktivní činností, nikoliv pomocí, a po převážnou část svého života lidé, mají-li přežít, produkují hodnoty, směnují je a spotřebovávají je. Život založený na čekání na pomoc není možný, lidská bytost takto v dlouhodobém horizontu přežívat nedokáže. Jestliže by pomoc v nouzi byla skutečně to, co nás dělá lidmi, jak prohlašují věrozvěstové altruismu, nabízí se otázka, jak vzniklo všechno to, na čem stojí naše civilizace? Je snad veškerý vědecký a technický pokrok výsledkem sebeobětující pomoci? Samozřejmě, že není! Morální autority altruismu však toto odmítají. Jsou ochotny akceptovat invenci a nadání podnikatelů jen tehdy, obětují-li valnou část svých sil nebo výsledků své práce ve prospěch těch, kteří natahují ruku. A jestliže se takový člověk odmítne obětovat, vrhnou se na něj s nejnovějším výtiskem zákona o dani z příjmu v ruce, přesně v souladu s rčením „člověk člověku vlkem“. Má-li v sobě člověk jen špetku sebeúcty, měl by na tato pravidla hry dobrovolně přistupovat a dopouštět se v sociálním státě, z vlastní iniciativy, aktů dobročinnosti?

Skutečná solidarita může existovat pouze tehdy, přestanou-li lidé nahlížet na hodnoty jako na něco společně sdíleného. Je-li vynucována násilím nebo apelem na nutnost sebeobětování, má nevyhnutelně opačný efekt, než jaký si představují naivní dobrodějové: namísto harmonie a lásky k bližnímu nenastoupí nic jiného, než všeobecná, více či méně skrývaná nenávist.


Autorem je pan Luboš Zálom a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported. Původně vyšlo na blogu autora.

  1. 30. Červenec 2013 (16.30)

    Dobrý den, tak například na levicovém blogu pana Bavora je jakýsi čtenář , jenž lamentuje, že ač jen 15 km od Prahy, je nezaměstnán a je mu asi něco přes 50 a že bude kvůli tomu nucen z času na čas odhlásit odběr el. energie Tak tomu se musím smát, protože 15 km do Prahy je nic a to najedu i po Praze samotné , když je třeba vydělat nějakou „škváru“ .
    U nás lidi musí jet z okresního města do krajského, pokud chtějí něco vydělat jednorázově , třeba 17 km a považují to za samozřejmé . Navíc je v Praze spousta příležitostných jednorázových možností, kdy se dají vydělat love z chvíle na chvíli , ale chce to proto něco udělat a budou osloveni a ne socialisticky rozjímat , přinejmenším tam dojet a zúčastnit se .
    A tak obviňují ty „druhé“ a přestavují si „sociální“ stát .
    Já tedy po něm netoužím , protože pak to začne záviset na obyčejných lidských vlastnostech , kdy převažují následně pak ty špatné .

  2. 30. Červenec 2013 (22.08)

    U lidí, které popisujete je snad škoda i kroutit hlavou.
    Oni nechápou, že je to něco za něco. Kousek dojíždět a nebo nesvítit. Je to jednoduchá matematika a musí se rozhodnout sami, co je pro ně důležitější. A také pochopit, že jim asi nikdo nic nebude strkat pod rypák.
    Kamarád to má do práce v rámci jednoho města 14 km a to si zkracuje cestu po dálničním okruhu, přes město je to přes 20 km. To by asi v duchu onoho člověka dráty od elektriky rovnou vytrhal ze zdi.

  3. 31. Červenec 2013 (17.18)

    Tohleto „dílo“ (jak článek označujete :o) ) je vážně zábavné číst. I když používá už poněkud nudné a ohrané taktiky – nejprve pokroutit názory oponenta a pak je dlouze a vítězně cupovat. Viz výchozí teze: „(tzv. kolektivisté) se shodují: sám jednotlivec hodnoty, jež vznikají nezávisle na něm, pouze spotřebovává. Existuje zde jakýsi mystický koláč, z něhož se mají spravedlivě podělit všichni.“
    Nejsem sice mluvčím kolektivistů, ale vážně jsem skoro nikdy neslyšel a neviděl někoho něco podobného tvrdit. Spíš si většina lidí uvědomuje, že jednotlivec při tom vytváření hodnot není od společnosti zcela odtržený a samojediný. Jen lidé hodně nadutí (musel bych se vrátit k výrazu ‚okouzlení sebou samým‘) mají pocit, že svých úspěchů dosáhli jen a pouze díky své úžasné osobnosti. Pokud jsou to vyložení narcisové, dokonce se utvrzují v tom, že jej dosáhli ‚společnosti navzdory‘.
    Další perla: „Pravdou je totiž opak: zatímco čistý kapitalismus je systém, který jako jediný v maximální míře umožňuje pokojné a mírové soužití mezi lidmi, je to právě socialismus, v němž jsou si lidé navzájem vlky.“ Tato vylhaná povídačka naruby by zasloužila konkrétní příklad, nemyslíte? Kde funguje (nebo fungoval) ten skvělý ‚čistý kapitalismus‘, projevující se pokojným soužitím mezi lidmi?

    Obecně vzato: sociální stát by – dle mého – měl zaručit, že lidé, kteří se ocitnou v znevýhodněné situaci (nebo se do ní rovnou narodí), nepadnou na samé dno. Nezaručuje sice dokonalou rovnost a spravedlnost, jen nedokonale, ale přece, omezuje nerovnost. Systematicky. Což samozřejmě zavání inženýrstvím, a lidé t.č. ‚úspěšní‘ mají pocit, že svazuje jejich génia. Ale přijde mi to rozhodně jako mnohem spolehlivější metoda, než nahodilá charita. Jsem docela rád, že nemusím (zatím) chudé študáky, v předklonu žmoulající čepici, obdarovávat na ulici před universitou. Vy si možná libujete ve vybírání, „kdo si vaši pomoc zaslouží“, já ne. Už proto, že jde jen o povrchní dojmologii, pokud tedy dotyčného nekádrujete důkladně.

    Pár doplňujících dotazů ke štamgastům z hospůdky U Misese:
    – Máte dojem, že „dědeček a babička, ujídají chlebíčka“ méně v systému zaměřeném hlavně na produkci a výkon, než v letech socialismu? Že se mezigenerační vztahy nějak prudce zlepšují?
    – Slyšeli jste někdy o tom, že např. pohledné děti v charitativních projektech pravidelně vyberou mnohem více než ty méně fotogenické? Jsou automaticky „potřebnější“?
    – Dokážete vyjmenovat vyspělé státy, kde nefunguje pouliční výběr na dobročinné akce?

    Za případné odpovědi předem dík. Z.

    • 31. Červenec 2013 (21.16)

      V prvé řadě děkuji za komentář. Na případný další se již nebude vztahovat pravidlo schvalování a můžete tak klidně odpovědět.

      Pokud Vám vadí termín „dílo“ je mi to sice líto, ale je to asi tak jediné co pro Vás mohu udělat. Pokud přeberu nějaký článek, považuji za správné uvést i to na jakém základu byl článek, tedy dílo, přebráno.

      Vzhledem k tomu, že jste si přebrání článku všiml, zajisté je Vám známo, že nejsem jeho autorem a nemohu se vyjadřovat přímo k předmětnému dílu. Nicméně mi to nebrání v polemice o něm.

      Autor, pan Zálom, není, pokud mohu soudit, čistým libertariánem, ale objektivistou. Proto mi Vaše připomínka „Hospůdky u Misese“ nepřipadá příliš adresná.

      Ale k věci.

      Uvádíte, že nejste mluvčím kolektivistů. Dobrá. Pak ale citujte celou tezi a ne jen její část. Domnívám se, že článek nijak nezpochybňuje interakci jedince s jeho okolím.

      Pokud pak považujete za perlu porovnání kapitalismu a socialismu považuji Vaší úvahu za zcela zcestnou. Vámi kritizovaná perla hovoří o čistém kapitalismu. Na rozdíl od Vás to nepovažuji za vylhanou povídačku, ale za fakt, který se sice blíží k anarchokapitalistickému pojetí kapitalismu, ale mohu se domnívat, že právě to autor myslel. I já ho považuji za neskonale čestnější, poctivější a i sociálně přívětivější k potřebným než socialistické násilí.

      Respektuji Váš názor na sociální stát. Přesto ho považuji za zlo. Nebudu nyní brát v úvahu Vaše úsměvné přirovnání: „Jsem docela rád, že nemusím (zatím) chudé študáky, v předklonu žmoulající čepici, obdarovávat na ulici před universitou.“ Už proto, že jde o manipulativní lež.

      Nikdo totiž, ani Vy a ani já, nemůže tvrdit, že by k něčemu takovému došlo. Naopak je možné tvrdit, že volný trh by nalezl optimální a výhodné řešení tak, jak to doposud vždy dokázal, nebyl-li deformován státními příkazy, zákazy a nařízeními. Jak by to udělal momentálně nevíme. Cest je mnoho a využita by byla ta, která vede nejlépe k cíli. Ten, kdo by nyní napsal jak by to proběhlo by byl lhář.

      Rozhodně ale nebudu souhlasit s tou částí, kde píšete: „Nezaručuje sice dokonalou rovnost a spravedlnost, jen nedokonale, ale přece, omezuje nerovnost. Systematicky. “ Dodám k tomu, že to činí nespravedlivě a násilím.

      Nespravedlivě proto, že systém řízený státem již ze své podstaty není schopen pokrýt všechny tzv. potřebné. A i kdyby, kdo určí, že ten a ten je potřebný a někdo jiný není? Určí to někdo, kdo ukradl cizí peníze a nyní s nimi hospodaří. Někdo, kdo je podle všeho největší narcis ze všech, protože se domnívá, že ví nejlépe jak hospodařit s cizími penězi. A opakuji, s penězi uloupenými pod hrozbou násilí jiným. Víte, já si chci sám rozhodnout o tom, zda a komu pomohu a nést za to přirozeně i plnou odpovědnost. Nenechat to alibisticky na státu a být pokrytecky v klidu.

      A k Vašim otázkám „z hospůdky.“

      Dojem o dědečkovi a babičce byl uveden v určité souvislosti. Ta nemá s mezigeneračními vztahy nic společného, ty závisí na lidech. A jak to je může člověk posuzovat většinou subjektivně. Pokud mohu tedy osobně posuzovat já, vzhledem k tomu, že mi v roce ´89 bylo kolem dvaceti, v mém okolí vidím změny pozitivní.

      O pohledných dětech jsem slyšel. Jen nevím jakou to má souvislost s tématem. Domníváte se snad, že charita má spočívat jen na dětech?

      Vyspělé státy, kde nefunguje pouliční výběr vyjmenovat nedokážu. A jen mi to potvrzuje to, že je asi v tom slavném sociálním státě chybička, když je onen výběr nutný.

  4. 31. Červenec 2013 (22.34)

    Myslím, že jsem výchozí úvahu autora: „Individualista opoví bez váhání: zdrojem hodnot je vždy jednotlivec, jeho rozum, invence a produktivita“ nijak nepřekroutil. Snad to bylo myšleno tak, že jedinec je ZDROJEM, ale sám se svým rozumem, invencí a produktivitou až na výjimky nic nezmůže, bez součinnosti ostatních. Ale napsáno to tam nebylo.

    Škoda, že jste v odpovědích vynechal (pro mě základní) otázku kde funguje/fungoval ten ‚čistý‘ kapitalismus, který tolik velebíte. Z této neochoty odpovědět, a z vašeho vyjádření, že volný trh BY jistě nalezl řešení jako to vždy dokázal🙂, soudím, že žádný takový stát/režim/systém zatím neexistuje. Leda ve vašich představách, proto obvykle o vašich názorech říkám, že jde o názory laboratorní – odtržené od života. Připomíná mi to zaryté bolševiky prohlašující, že minulý režim nelze kritizovat jako komunistický, protože svého vrcholného stadia – komunismu – reálný socialismus nestačil doáhnout. Stejným způsobem tvrdíte vy, že všechny dosavadní formy kapitalismu jsou pro vás zatím málo ‚pravé‘, ale až to přijde, tak to teprve bude NĚCO.
    Já ve svém příměru se študákem alespoň vycházím ze zkušenosti s kapitalismem z dob před zlořečeným sociálním státem. Vy ovšem pouze ze svých tužeb.

    Určitě se neshodneme (a asi to ani nečekáme:) ) v otázce „pokrytí“ potřebných svou pomocí. Já své možnosti totiž vidím realisticky – nejsem schopen dohlédnout, kdo a nakolik teď potřebuje pomoc. Jistě je osvěžující se „rozhodnout sám“ a pocítit vděk obdarovaného osobně, ale charita je vždy nahodilá a velmi omezená ve svém rozsahu. Nic proti ní, je to dobrý doplněk, ale nemůže to být samotný princip. Protože na méně (mediálně) viditelné, méně sympatické, méně „pohledné“ (přeneseně) se dobrovolným dárcovstvím nedostane (proto jsem uváděl ten příklad s dětmi). Já jsem ale pro to, aby přežili i tito lidé. Sociální stát toto zajišťuje. Ne úplně bezchybně a efektivně, ale vcelku dobře.

    Že existuje pouliční charita není jeho „chybička“. Ta bude existovat vždy, dokud z nás nebudou úplné svině nebo celoplošně náhle a prudce nezbohatneme.

    • 31. Červenec 2013 (23.48)

      Opět děkuji za komentář. Přestože jste, alespoň podle mého názoru, který jsem si mohl vytvořit pouze na základě dvou krátkých komentářů, levicově zaměřený, dá se s Vámi debatovat. To je dost vzácná kombinace.

      Ale k věci.

      První mnou kritizovaná pasáž souvisela s tím, že jste necitoval celou kritizovanou část článku. Podle všeho ale hlavní příčina byla v rozdílné interpretaci uvedeného. Přesto bych vyzdvihl činnost jednotlivce. Interakci s okolím činí onen jednotlivec z důvodu nikoli prospěchu jakéhosi imaginárního celku, ale z důvodů svého zájmu. A naopak, spolupracovat s ním nebude nějaký „kolektiv“ ale opět jednotlivci, kteří tak budou činit ve svém zájmu. Je jedno zda jich bude deset a nebo milion, vždy jde o jedince, kteří tak činí ve svém vlastním zájmu.

      Zmiňujete absenci uvedení „čistého“ kapitalismu. To je bohužel těžké. Kapitalismus, od doby kdy tak můžeme nějaké společenské zřízení nazývat, byl vždy, více či méně, omezován státními zásahy.

      Osobně jsem zastáncem co možná nejvíce minimálního státu. Z tohoto úhlu pohledu pak mohu říci, že čistému kapitalismu se asi nejvíce blížila viktoriánská Anglie. Někdo mi nyní vmete do tváře Olivera Twista, ale ono období nebyly jen Dickensovy romány, ale i četné soukromé aktivity, mimo jiné i sociálního charakteru. Pokud je nebudeme posuzovat dnešníma očima, což by bylo hrubě zkreslující, pak byly možná i efektivnější a spravedlivější než současné aktivity „sociálního státu.“

      Máte pravdu, že neexistuje žádný systém (nebudu psát stát, protože není zase tak moc potřebný) čistého kapitalismu. To ovšem neznamená, že je nereálný. Pozvolným omezováním státu jako takového. Na rozdíl od komunismu ale nikdo netvrdí, že zná cesty jak uvedeného dosáhnout a jak „to“ udělat.

      Pokud pak cítím ve Vašem příspěvku jakýsi despekt ve výrazu „volný trh BY jistě nalezl řešení“ jsem nucen to považovat za nepochopení výrazu „neviditelná ruka trhu,“ omezené snad jen na socialistické pomlouvání použití tohoto výrazu Václavem Klausem (podle mého názoru šlo o chybu V.K., který jaksi mylně předpokládal, že používá termín obecně známý a ten byl účelově překroucen).

      Despekt není na místě. Trh vždy, když nebyl svázán státní direktivou, prokázal, že umí nalézt nejjednodušší a nejlevnější řešení, které bylo prospěšné pro maximální množství lidí.

      Vaší tzv. zkušenost se studentem bych si pak dovolil minimálně zpochybnit.

      Pokud jde o sociální stát, nejde mi rozhodně o nějakou „osvěžující“ možnost vlastního rozhodnutí. Ta není totiž osvěžující, ale podle mého názoru jde o základní možnost. O základní a nezpochybnitelné právo každého jedince. O tom, co je mým majetkem prostě rozhoduji já a nikdo jiný. O sociálním státu jsem se vyjádřil již v lednu ve svém článku, kde jasně deklaruji proč ho považuji za univerzální zlo, které škodí nejen těm, kterým loupí majetek, ale paradoxně nejvíce těm, v jejichž zájmu se snaží vystupovat.

  1. No trackbacks yet.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: