Úvodní stránka > Různé > Anarchokapitalismus, díl sedmý: Kultura

Anarchokapitalismus, díl sedmý: Kultura

Kultura –a umění obecně– obohacuje člověka na duchu i na mysli, je prospěšná společnosti; proto by měla být subvencována státními dotacemi, jinak by mnoho krásného zmizelo. Nějaké umění si na sebe vydělá samo, jiné by bez dotací zaniklo; takové přece musíme před zánikem chránit. Něco podobného vám řekne většina lidí, když se jich zeptáte, co soudí o státním financování kultury. Pojďme se však hlouběji zamyslet nad důsledky, než přijmeme nějaký zbrklý závěr.

Na úvod musím předeslat, že rozhodně nejsem žádným „odpůrcem umění“. Lidé mají často tendence si myslet, že když někdo odsuzuje subvence kultury, je proti umění jako takovému. To nemusí být pravda a rozhodně to v mém případě pravda není. Považuji umění i kulturu za velmi důležité, neboť skutečně obohacují jedince a činí je šťastnými; mě osobně například zejména rocková a klasická hudba.

Obhájci kulturních dotací z veřejných rozpočtů své postoje obhajují zejména tím, že bez subvencí by mnoho umělců nemohlo tvořit, zanikala by divadla, „nekomerční“ kinematografie by se neuživila, výstavy a muzea by jen ze vstupného nepokryly náklady. K této námitce je pro začátek nutné poznamenat, že většina velkých umělců tvořila bez státní podpory; namátkou například (napříč nejrůznějšími druhy umění): Shakespeare, G. B. Shaw, Beethoven, Mozart (ten v rámci svého podivínství odmítl sloužit mocipánům a stal se svobodným umělcem), The Beatles, The Rolling Stones, Pink Floyd, Queen, Leonardo da Vinci, Raphael, Vincent van Gogh, Picasso, či Dalí.

Především je ale třeba si uvědomit, co vlastně znamená, když bez státních dotací nějaký umělec nemůže tvořit, nebo divadlo zanikne, případně film nemůže být natočen, či muzeum nepokryje náklady na provoz. Když se takové umění neuživí samo, je to proto, že za ně lidé dobrovolně (bez donucení státem) nechtějí platit v dostatečné míře, takže náklady na provozování takového umění jsou vyšší než to, co jsou lidé ochotni zaplatit za výsledek. Z prvního dílu však víme, že takový stav znamená, že někdo plýtvá vzácnými zdroji (třeba časem umělce, budovou divadla, plátnem či barvami, hudebními nástroji); lidé oceňují tyto zdroje jako něco cennějšího než to, co z nich vzniklo (kdyby tomu tak nebylo, bylo by dané umění výdělečné). To znamená, že užitek takového uměleckého počinu je pro lidi záporný.

Umím si představit čtenáře, kteří v tomto místě rozhořčeně namítnou, že nelze přece umění a krásu přepočítávat jen na peníze! Prosím, vzpomeňme si na první díly tohoto seriálu. Jaká je hlavní funkce peněz a cen? Přece přenášení informací o vzácnosti statků a užitku z nich. Přepočítávání něčeho na „pouhé“ peníze znamená zároveň přepočítávání na užitek a spokojenost lidí. Pochopitelně není důležitý fakt, že by bylo třeba utratit více peněz na realizaci nějakého projektu, než kolik pak za něj lidé jsou ochotni zaplatit. Důležité je, co nám tato informace sděluje: lidé si takový projekt nepřejí. Je totiž třeba pamatovat na náklady obětované příležitosti: krom užitku, který výše uvedený projekt přináší, je nutné ještě započítat i to, že kvůli jeho vzniku nemohly vzniknout věci jiné; lidé v projektu zainteresovaní mohli dělat něco jiného, materiál mohl být využit jinak – už i samotná hodnota času těch lidí a použitého materiálu je vyšší, než hodnota výsledného díla (přičemž hodnota je sice číselně vyjádřena v penězích, ale pochopitelně jde o užitek pro společnost).

Většina lidí žije v představě, že „hodnota umění“ je něco, co mohou určit jen odborníci či kritici, protože mnoho prostých lidí přece „nerozumí umění“. Inu, to je typická ukázka opomenutí, k čemu vlastně umění či kultura slouží. Účelem je přece obohacení člověka na duchu, v srdci i mysli, učinění jej šťastnějším, vyvolání libých pocitů, zanechání zážitku. Jenže jakého člověka? Každého! Nejen několika samozvaných „odborníků“. Ten, kdo „nerozumí umění“, obohacen není. Ale on přece není o nic méně člověkem než ti, kdo takzvaně rozumějí; jeho přání, touhy, pocity a sny nejsou méně důležité – a je proto zrůdné nutit jej platit něco, o co nemá zájem a nic mu to nepřináší.

Často se lze setkat s námitkou, že kdyby stát umění nepodporoval, přežilo by jen to „komerční“ a „brakové“, ale některé skutečně „hodnotné“ věci nikoliv; že by se například uživily stupidní televizní seriály, jednotvárná popová muzika, ale některá skutečně hlubší díla by s tím měla problém. Co to ale znamená? Že ta jednotvárná popová muzika a stupidní seriály, které si na sebe vydělají, činí lidi šťastnějšími a dávají jim více než ta umělecká díla, která se bez státních subvencí neuživí! Námitka, že je tomu tak proto, že „jsou to přece nevzdělaní barbaři“, může být sice pravdivá, avšak irelevantní – proč by mělo mít štěstí „kulturního člověka“ přednost před štěstím „nevzdělaného barbara“? Ani já nechápu, jak někdo může preferovat například Michala Davida před Brianem Mayem, Freddiem Mercurym, Beethovenem či Vivaldim, připadá mi to zcela pomatené. Přesto takoví lidé existují. A mně nic nedává žádné právo je násilím nutit, aby platili to, co se líbí mně, na úkor toho, co se líbí jim. Činí-li někoho šťastným seriál „Ordinace v růžové zahradě“, je nemorální, neetické, zrůdné a neomluvitelné jej násilím nutit k tomu, aby platil seriál „Italští klasikové druhé poloviny 20. století“, který nesleduje a nic mu nepřináší; bez ohledu na to, jaký mám na jeho vkus názor (na čtenáři ponechám rozmyšlení, zda je větší barbar ten, kdo mírumilovně sleduje svou oblíbenou telenovelu, nebo ten, kdo jej násilím nutí, aby sponzoroval jeho oblíbené divadlo).

Navíc ten výběr nestojí vždy tak, jak je nám předkládáno a jak jsem to učinil i já v minulém odstavci. Lidé, kteří nezaplatí za divadlo či muzeum, automaticky tyto peníze nevěnují na nějaký „pokleslý brak“. Často je vůbec nevěnují žádné formě umění, ale koupí si za ně dům, auto, jídlo, nebo je třeba věnují charitě. A i kdyby někdo věřil, že existují takoví odborníci na poli kultury, kteří by dokázali (i za ostatní) rozhodnout, které umění je pouhý škvár a které je naopak dostatečně na výši, aby si „zasloužilo“ vládní subvence, snad nikdo už nemůže vážně věřit tomu, že by snad mohl existovat nějaký odborník na všechno, který by mohl za ostatní rozhodovat, zda je pro ně přínosnější divadlo, nebo jídlo, případně zda větší užitek přináší výstava obrazů, či charitativní sbírka.

Obává-li se někdo, že umění by bez vládních subvencí přestalo existovat, pak může být klidný. Umění existovalo vždy; tato lidská potřeba je mnohem starší než jakýkoliv stát. Umělci tvořili v průběhu celé historie bez ohledu na to, zda se museli živit sami, či je podporoval mecenáš, nebo vláda. Není žádný důvod se domnívat, že zrovna teď by kultura stát potřebovala ke své existenci. Ostatně vlády berou peníze na subvencování kultury z kapes občanů; kdyby to nedělaly, měli by lidé více peněz, za které by mohli zaplatit například dražší lístek do divadla (nebo jiné umění, či cokoliv jiného; prostě to, co jim přináší největší užitek). Nemluvě o tom, že podle ČSÚ se i v současnosti (výzkum z roku 2011) stát podílí na financování kultury necelými čtrnácti procenty; zbylých šestaosmdesát bylo zaplaceno dobrovolně.

Krom toho, že vlády dotují současné umělce a kulturní instituce, často se starají i o zachování starších uměleckých děl a historických památek. Proč i toto zajistí volný trh k větší spokojenosti lidí? Když nebude umělecká díla spravovat stát, připadne tato úloha jejich vlastníkům. Kdo budou tito vlastníci? Svobodný trh v průběhu času zajistí, že to budou ti, kdo jsou za dotyčnou věc ochotni nejvíc zaplatit, pro které má největší cenu; o takových vlastnících lze předpokládat, že se budou také o dotyčné dílo (či historickou památku) nejlépe starat. A těmito vlastníky nemusí být jen bohatí jednotlivci, může se jednat i o dobrovolné sdružení mnoha lidí, kteří mají stejný zájem a jsou ochotni se na něj složit.

Časté námitky proti zrušení státního dohledu nad uměleckými díly či památkami jsou přibližně tohoto typu: „Co kdyby si někdo koupil katedrálu svatého Víta a otevřel si tam supermarket?“ „Kdo zabrání někomu, aby si koupil Monu Lisu a zničil ji?“ Odpověď je nasnadě: proč by někdo dal jmění za obraz, který pak prostě zničí? V případě supermarketu v katedrále svatého Víta je to podobné: chce-li mít někdo supermarket v centru Prahy, proč by platil obrovské peníze za katedrálu, kterou mnozí ocení daleko více pro jiné účely, když si může levněji koupit nějaký jiný objekt na podobně lukrativním místě? I kdyby někdo ten chrám již vlastnil a chtěl by si otevřít supermarket, vyplatí se mu jej prodat jako chrám a za utržené peníze koupit levnější objekt (a na rozdílu vydělat). Lze pochopitelně namítnout, že nic z výše uvedeného nejsou stoprocentní záruky, avšak ty nám nedává ani stát; pro příklad netřeba chodit daleko, stačí si vzpomenout, kolik uměleckých děl a historických památek bylo státem poškozeno či zničeno na území ČR v letech 1948 až 1989.

Mnozí též namítají, že když budou umělecká díla a historické památky vlastnit bohatí, nebude se z nich moci těšit široká veřejnost. To jednak nemusí být pravda, protože i soukromí majitelé mohou svůj majetek vystavovat (ať už zdarma, či za poplatek), případně různým výstavám zapůjčovat (to v různé míře vždy dělávali a dělají dodnes). Ale není-li k ničemu podobnému vlastník svolný, lidé se vždy mohou složit a dát dohromady takovou sumu, aby od něj umělecké dílo či historickou památku odkoupili; pokud se jim takovou sumu dobrovolně vybrat nepodaří, znamená to, že současný vlastník si dané věci cení více než široká veřejnost, která pak pochopitelně nemá žádné právo mu onu věc brát násilím.

Při úvahách o vládních subvencích kultury je třeba vždy pamatovat na to, za jakým účelem lidé umění tvoří a vždy tvořili: proto, aby se z něj mohli těšit, nebo proto, aby hrstka samozvaných odborníků posuzovala, které umění je to pravé? Takové umění, které lidé nejsou ochotni platit sami a dobrovolně, jim přináší méně užitku, než kolik je stojí peněz. Bude-li kultura přenechána svobodnému trhu, vznikne jen umění, které přináší lidem více, než kolik jim bere; což za ně nemůže rozhodnout nikdo jiný, jen oni sami. A totéž platí i o vzdělávání, o kterém si více povíme příště.


Autorem je Urza a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

Advertisements
  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: