Úvodní stránka > Různé > Anarchokapitalismus, díl osmý a 1/2: Školství a svoboda

Anarchokapitalismus, díl osmý a 1/2: Školství a svoboda

Osmý díl tohoto seriálu byl zakončen odvážnou teorií o tom, jak by také mohlo fungovat vzdělávání. Připadá vám to nereálné? Pomysleli jste si něco o tom, že tohle už ti libertaráni snad ani nemohou myslet vážně? Jedná se o salónní teorie a pusté tlachy někoho, kdo o učení nic neví? Myslíte si, že by to nefungovalo?

Když jsem o této teorii slyšel poprvé, pomyslel jsem si přibližně totéž. Kdykoliv jsem se o ní bavil s někým z oboru, setkal jsem se pouze s kritikou. Je to přesně jeden ze způsobů výuky, který by nikdy žádná vláda nezavedla, protože to přece odporuje všemu, co o školství víme. Takže to přece nemůže nikdy fungovat.

Leč Hanna a Daniel Greenbergovi byli jiného názoru. V roce 1968 se rozhodli právě takovou školu založit. Školu v Sudbury Valley, ve které nejsou vyučovací hodiny, nevyučují se žádné předměty, nikdo studenty k ničemu nenutí, neznámkuje je, nijak jinak nehodnotí; je jim jen ponechán prostor, aby si dělali, co chtějí. Nejsou tam žádné třídy, děti nejsou věkově segregované, jsou všechny pohromadě, od čtyřletých až po devatenáctileté. Rozhodování (včetně toho, kterým učitelům bude a nebude prodloužena smlouva) je řešeno hlasováním, ve kterém jsou hlasy všech (čtyřletých, devatenáctiletých i učitelů) rovnocenné.

Výsledky? Excelentní. Škola v Sudbury Valley za skoro padesát let své existence vychovala stovky úspěšných absolventů, kteří se jsou mimo jiné –kupodivu– schopni zařadit do státního školství: osmdesát procent z nich získalo vysokoškolský diplom. Za celou dobu se nenašel ani jeden absolvent této školy, který by neuměl číst a psát (ač právě toto je velmi častou námitkou odpůrců takového stylu výuky). V Sudbury Valley se též nevyskytuje šikana. Psychologové, kteří se tímto jevem zabývali, si to vysvětlují dvěma způsoby: jednak se domnívají, že velký vliv na to má právě absence věkové segregace, díky které nejsou slabší děti (časté oběti šikany) nuceny porovnávat se s vrstevníky, ale mohou trávit čas s mladšími (navíc se často stává, že starší se mladších zastávají); a jednak děti často přijímají vzorce chování, které kolem sebe vidí. Proto také šikana tolik bují ve školách, kde se učitelé chovají ke studentům autoritativně (totéž lze v tvrdším měřítku pozorovat na vojně), nikoliv v Sudbury Valley, kde se nikdo s takovým chováním nesetká. Více se o této škole lze dočíst například v publikacích psychologa Petera Graye, případně stačí googlovat heslo „Sudbury Valley“.

Úspěchy školy v Sudbury Valley inspirovaly mnohé další podnikatele; desítky podobných škol byly založeny v několika dalších zemích světa. Jejich výsledky jsou velmi podobné těm ze Sudbury Valley. Navzdory těmto prokazatelným fascinujícím úspěchům legislativa mnohých států takové školy odmítá. Znamená to, že pokud by si například zde v ČR někdo otevřel takovou školu, stát by ji jako školu neuznal, což by vedlo k tomu, že studentům by takové studium nebylo uznáno jako povinná školní docházka a jejich rodiče by měli problémy se sociálkou jako ti, kdož se o své děti nestarají. Spravedlivé, že?

Považuji za důležité zdůraznit, že rozhodně netvrdím, že by celé školství mělo vypadat takto a všechny školy by měly fungovat podle sudburského modelu. Předpokládám, že pro některé děti je takový způsob vzdělávání vhodný, pro jiné nikoliv (totéž lze ostatně říci o každém systému, včetně toho současného). To ale neznamená, že by měl být plošně zakazován. Lidé jsou různí, to ví přece každé malé dítě; proč tedy jejich individualitu potlačovat a snažit se je pod hrozbou násilí indoktrinovat a ze všech sil cpát jejich vzdělání do nějakého jednotného vzoru, který vytvořila vláda?

Dokud ale bude pravidla celého školství určovat vláda, spousta dobrých způsobů vzdělávání nikdy nebude mít šanci vzniknout. Když totiž někdo vymyslí pravidla pro školu taková, jaké mají v Sudbury Valley, drtivá většina lidí (a zejména pedagogů a všemožných expertů na vzdělávání) řekne, že by to nikdy nemohlo fungovat. Nikdo to tedy nezkusí a zůstane to pustou teorií. A pochopitelně nejde jen o sudburský model! Různých teoretických způsobů vzdělávání existuje bezpočet; a jediným způsobem, jak zjistit, které z nich v praxi fungují, zůstává, že někdo prostě přijde a zkusí to (přičemž samozřejmě nikdo nebude nutit žádné rodiče, aby své děti do takové školy dávali, to bude čistě na nich). Dokud ale nebudou lidé v takovém experimentování svobodni, zkusit to nemohou, takže mnoho dobrých vzdělávacích modelů zůstane neověřenými teoriemi.

Bohužel jedním z důvodů, proč si většina států školství a vzdělávací systém tak podmanila, je právě snaha o to, aby byl každý jedinec správně indoktrinován a bylo mu vysvětleno, že systém, ve kterém žije, je ten správný. Nevěříte? Vezměte si do rukou libovolnou učebnici základů společenských věd, případně nějaké občanské výchovy. Stále nevěříte? Zagooglujte heslo „klíčové kompetence“ a zaměřte se zejména na kompetence občanské.

Sám jsem se o sudburském modelu bavil s mnoha lidmi. Často s pedagogy. Dokonce i se dvěma experty na vzdělávání, kteří celou svou profesní kariéru zasvětili učení, učení jak učit, vydávání učebnic, a různé práci pro ministerstvo školství. Vždy jsem začal tím, že jsem model popsal jako teorii a diskutoval o něm pouze v teoretické rovině; neříkal jsem, že někde funguje. Nejčastěji jsem se setkal s touto větou (a čím více zkušeností s pedagogikou dotyčný měl, tím kategoričtěji a jistěji ji pronesl): „Tohle je nějaká teorie, zní to sice hezky, ale v praxi to nikdy fungovat nebude, protože studenti se chovají jinak.“ Jistě, chovají se jinak! Ještě aby ne, když jsou v úplně jiném školském systému. Problém každého takového pedagoga (či pedagogického experta) je právě v tom, že vše soudí jen podle toho, co vidí v současném systému. Není ale rozumné předpokládat, že když se studenti chovají v jednom školském modelu nějakým způsobem, budou se stejně chovat i v modelu diametrálně odlišném.

V souvislosti s tím mě napadá paralela o fungování společnosti. Když se vedou diskuse o bezstátním zřízení, mnozí velmi často předpokládají, že se lidé budou v takové společnosti chovat stejně, jako se chovají teď. To je ale pochopitelně velký omyl. Lidé se teď o některé věci nestarají a některé věci nedělají prostě proto, že je za ně dělá stát. Je chybou se domnívat, že kdyby se stát starat přestal, oni by své chování nezměnili. Je to podobně krátkozraké jako odsouzení sudburského modelu na základě toho, že kdyby se v něm studenti chovali tak, jako v současných školách, nefungoval by.

Dejte lidem okovy a budou agresivní, nedůvěřiví. Přikovejte někoho ke zdi, bude se snažit osvobodit, chovat se nepřátelsky, nedůvěřivě. Pak jej od zdi odpoutejte, dejte mu o něco delší řetězy. Co zpozorujete? Bude ještě agresivnější, uvidí šanci, bude se snažit utéct o to usilovněji, protože teď může dělat alespoň něco. Co z toho vyvodíte? Že je třeba více okovů a kratší řetězy, neboť člověk přikovaný ke zdi je klidnější než ten, který se může pohybovat alespoň po místnosti? Protože přesně tak uvažují mnozí o státu: čím víc stát „povolí řetězy“, tím se lidé údajně začnou chovat hůř a zneužívat toho. Jenže naprosto zjevná pravda spočívá v pravém opaku. Řešením je dotyčného propustit z okovů a dát mu svobodu. Protože svoboda je přirozená, pak bude spokojen.

Mohu to pozorovat i sám na sobě. Dokud jsem věřil státu, poslouchal jeho zákony, žil pod vlivem propagandy, zajímalo mě spíš to, co je psáno, než co je správné. Dodržoval jsem zákony dokonce i tehdy, když jsem nemusel, například jsem danil i příjmy, které by stát neměl šanci vypátrat; měl jsem pocit, že tak se chová dobrý člověk, protože to mi bylo celý život vštěpováno. Když jsem se od tohoto pohledu osvobodil, staly se dvě věci. Jednak je má mysl svobodná. To je nádherný pocit, věřte mi. A jednak jsem pochopil, že morálka a etika je nadřazena zákonům; ty dodržuji jen proto, že musím, a jen tam, kde by mě v případě nedodržení stihl trest; jinak pro mě neznamenají nic než okovy, které jsem nikdy neodsouhlasil a které mi násilím nasadila vláda, kterou jsem si nezvolil. Necítím tedy žádnou povinnost se jimi řídit a nemám žádné výčitky tato pouta kdykoliv opustit. To ale neznamená, že se ze mě stal grázl. Ba naopak. Dostal jsem se už do situací, kdy bych si prostým odvoláváním se na zákony mohl pomoci, ale zachoval jsem se raději správně než v souladu se zákonem. Řídím se morálkou a etikou. Už nehledím na to, co je psáno, nýbrž na to, co je dobré a co špatné. A troufám si tvrdit, že jsem lepším člověkem, než jsem byl předtím.

Tím nechci říct, že kdyby neexistoval stát, začali by se všichni lidé chovat čestně a správně. Je mi jasné, že nezačali. Jsem však přesvědčen, že by se nezanedbatelná skupina lidí stala zodpovědnější, protože by se museli starat sami o sebe. A domnívám se, že zodpovědnost je ctností, která vede k ctnostem dalším… musí-li člověk tvrdě pracovat na tom, aby něčeho dosáhl, více si toho pak váží, stejně jako si více váží práce druhých, než někdo, kdo jen řve a natahuje ruku ke státu. O tom však více a podrobněji napíši v dalším dílu o sociálním systému.


Autorem je Urza a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

Advertisements
  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: