Úvodní stránka > Různé > Anarchokapitalismus, díl devátý: Sociální systém

Anarchokapitalismus, díl devátý: Sociální systém

Důchody, podpora v nezaměstnanosti, všemožné sociální dávky a péče o chudé obecně jsou doménami, ve kterých se moderní státy angažují tak výrazně, že už je mnoho lidí považuje za jednu z klíčových rolí státu, ba dokonce se lze často setkat s názorem, že kdyby nic z výše uvedeného neřešila vláda a kdyby solidarita nebyla vynucena násilím, prakticky by zanikla. Protože jsou tyto názory ve společnosti již silně zakořeněny, lidé nezřídka zapomínají na fakt, že vlády ovládající sociální systém jsou relativní novinkou; dříve však tyto věci také normálně fungovaly, avšak na bázi dobrovolnosti.

Rozhodně kategoricky odmítám variace na téma, že „by to nefungovalo“; zejména proto, že už to stovky let fungovalo, ale také z důvodu, že pokud solidarita lidem skutečně leží na srdci tak moc, že jsou ochotni tím argumentovat ve prospěch omezování vlastní svobody vládou, nevidím důvod, proč by k její realizaci potřebovali státy a jejich zákony.

Sociální systém fungoval daleko dřív, než se tohoto úkolu ujal stát. Z dostupných zdrojů je dokonce zřejmé, že tehdejší sociální systém založený na dobrovolnosti byl patrně relativně efektivnější než současný státní. Informace na toto téma jsou značně roztroušené v množství historických pramenů, avšak skvělé kompilační práce zabývající se právě charitou zejména na území ČR a Velké Británie (i s odkazy na odpovídající historické spisy) sepsal inženýr Hynek Řihák; koho by zajímaly podrobnosti, může si od něj vyhledat (je to volně šiřitelné, takže stačí zagooglovat) například „Vzdělání pro chudé aneb nezapomínejme na charitu“, „Ne až tak divoký ‚divoký‘ kapitalismus“, „Soukromé školství ve Velké Británii, dětská práce a stát v 19. století“, „Dobrovolné nemocnice, lékařská péče a stát ve viktoriánské Velké Británii“, „Svépomocné spolky“, případně „Nástin charity ve viktoriánské Velké Británii – starobince pro chudé“.

Ač bylo forem dobrovolného sociálního systému nepřeberné množství, většinou se jednalo o různé dobročinné spolky, z nichž nejvýznamnější byly dva typy. Prvním typem byly klasické charitativní organizace, do kterých se sdružovali majetní za účelem podporování různých skupin chudých. Tím druhým byly takové lokální „sociální pojišťovny“, které fungovaly tak, že se do nich sdružovalo větší množství lidí, kteří pravidelně platili (relativně nízké) poplatky, přičemž když pak měl někdo z nich problém, spolek mu pomohl. V drtivé většině případů takové spolky negenerovaly žádný zisk a byly vlastněny přímo svými členy. Krom těchto mechanismů existovaly ještě spousty dalších (dočíst se o nich můžete ve spisech uvedených výše).

Dříve fungovala solidarita dobrovolná, teď je nahrazena solidaritou vynucenou. V čem je rozdíl? V první řadě je třeba zmínit ten nejdůležitější: státní sociální systém funguje tím způsobem, že je nejdříve nutné někoho oloupit a ožebračit, až potom je možné pomáhat. Ostatně nikdo jiný než stát nemá tolik drzosti nejprve lidem vzít velkou většinou plodů jejich práce a nakonec jim do očí domýšlivě říci: „Vidíte, vždyť nemáte na to, abyste uživili své děti, nebo abyste měli ve stáří za co koupit chleba. Buďte vděčni, že z toho, co vám vláda nakradla, uvidíte alespoň mrzkou almužnu.“

Drtivá většina peněz, které vláda vybírá na sociální systém, končí v systému důchodovém. V souvislosti s tím je zejména nutné si uvědomit, že stát prostředky vybrané do sociálního systému nijak nezhodnocuje; naopak z nich značnou část odebere (i pokud pomineme korupci a plýtvání, přinejmenším musí z něčeho platit armádu úředníků, která to celé realizuje) a zbytek pouze přerozdělí. Z toho logicky vyplývá, že kdyby si lidé tytéž peníze, které odvádějí na důchody státu, šetřili sami pro sebe, byli by na tom mnohem lépe. Nejčastější protiargumenty jsou dva. První spočívá v tom, že když bude někdo spořit peníze v bance, ta může zkrachovat a o peníze přijde – jistě, to se stát může, ale lze tomu předejít; místo ukládání peněz do jedné banky může ostatně uložit do více bank, koupit nemovitost, investovat do akcií, nebo třeba kupovat zlato a to schovat do tajné skrýše pod podlahu (nic z toho sice nepřináší stoprocentní jistotu, ale to ani stát ne; ostatně lze pozorovat, jak se věk odchodu do důchodu stále zvyšuje). Druhý protiargument stojí na tom, že lidé jsou nezodpovědní a mnozí by si na důchod prostě nespořili; a jeho vyvracením se zabývá prakticky celý čtvrtý díl tohoto seriálu.

Další podstatný rozdíl mezi dobrovolnou charitou a násilným státním sociálním systémem spočívá v tom, že vláda musí z podstaty věci vytvořit jednotný systém, který platí pro celou zemi a všechny občany, zatímco dobrovolná solidarita svobodných lidí funguje mnohem adresněji. Výhodou decentralizované charity je to, že může vypadat na každém místě jinak podle toho, co je zrovna kde zapotřebí a není svázána žádnými univerzálními pravidly, jež nemohou být z principu dobrá pro všechny. Jako příklad mohou sloužit výše uvedené dobročinné spolky nahrazující sociální pojištění: spolky těch, kdo vykonávali rizikovější profese –například horníci– vybíraly typicky více peněz například na zajištění rodin při smrti živitele, případně na zaplacení zdravotní péče a tak dále; centrální plánování sociálního systému nikdy nemůže být tak efektivní.

Adresnost charity a dobročinných spolků také mnohem lépe brání zneužívání sociálního systému. V případě lokální charity dohlíželi na zneužívání přímo ti, kdo do ní přispívali vlastní peníze; jejich motivace je tedy nesrovnatelně vyšší než motivace úředníků, kteří mají hlídat parazitování na penězích, které ani nejsou jejich.

Státním úředníkům a vůbec těm, kdo sociální systém realizují a uvádějí do praxe, může být také vlastně jedno, jak dlouho budou pobíratelé podpory na státu závislí. V enormním zájmu dobročinných spolků naopak je, aby se pobíratelé podpory co nejdříve postavili na vlastní nohy! Tomu je většinou podřízeno fungování celé charity a způsob poskytování oné podpory. Dobročinné spolky, které fungovaly vlastně jako pojišťovny pro vlastní členy v případě ztráty zaměstnání, typicky aktivně dohlížely na to, zda si pobíratel případné podpory shání práci a často mu proplácely výdaje s tím spojené (například cestovní výlohy, náklady na rekvalifikaci a tak dále). Dobrovolný sociální systém se –na rozdíl od státního– často řídí tím, že je lepší dát chudému prut a naučit jej rybařit, než mu darovat jen rybu.

Neméně důležitým problémem státního sociálního systému je i to, že existuje „právo“ někoho na to, aby z něj dostával prostředky. A není tak těžké si představit rozdíl v přístupu ke své životní situaci u člověka, který si uvědomuje, že žije z milodarů (a je za ně tedy patřičně vděčný), a u toho, kdo je přesvědčen, že na peníze státu, ze kterých žije, takzvaně „má právo“ (a místo vděku často nastupuje nespokojenost z toho, že nedostává víc – má přece „právo“ na to, aby mu ostatní zajistili „důstojný život“). Někdy je až trochu s podivem poslouchat takzvaně pravicové názory některých lidí, kteří jsou schopni nadávat na „socky a nemakačenka, kteří jen žijí z podpory“ a jedním dechem dodat, že „nějaký sociální systém stát poskytovat musí“, z čehož zároveň vyplývá, že musí existovat něčí „právo“ na podporu; jak může někdo prohlásit příjem sociálních dávek za právo a přitom kritizovat lidi, kteří toto „právo“ využívají?

Častým argumentem ve prospěch zachování státního sociálního systému je mimo jiné to, že jsme civilizovaní lidé a jako takoví nemůžeme přece nechat chudé umírat hlady. I když pomineme, že charita založená na dobrovolnosti dokáže totéž (navíc je pomoc lépe cílena), rád bych podotknul, že v našich geografických končinách reálně nikdo není v takové finanční situaci, která by jej nutila trpět hlady. Dokonce ani lidé na ulici, bezdomovci, kteří někdy ani žádnou podporu od státu nepobírají (osobně znám takových několik a celkově jich rozhodně není málo), nehladoví, protože vyžebrat na frekventovaném místě peníze na jídlo na celý den trvá nanejvýš pár hodin (a při troše štěstí pouhých několik minut).

Velmi zajímavá otázka zní, proč tomu tak je. Před nějakými sto lety chudí hladověli (a to často i s podporou státu), před pěti stovkami let často hladověla i střední třída; dnes však v „západním světě“ nemají hlad ani bezdomovci a žebráci. Pochopitelně je to dáno tím, že celá společnost v čase bohatne. To, co má dnes každý druhý, byla včera záležitost boháčů. Ostatně třeba z lidí, kteří žijí ve Spojených státech pod takzvanou „hranicí chudoby“, má v domácnosti 76 % klimatizaci, 66 % více než dvě obyvatelné místnosti na osobu, 97 % alespoň jednu barevnou televizi, 62 % satelitní či kabelovou televizi, 75 % auto, 30 % dvě a více aut, 73 % mikrovlnku, 50 % hi-fi aparaturu, 33 % myčku na nádobí, 99 % ledničku a 46 % z nich bydlí ve vlastním domě. Před sto lety by byly takové poměry považovány za naprosto luxusní. Když se zamyslíme, z jakého důvodu byly věci, které dnes považujeme za běžné, dříve vnímány jako luxus, odpověď je nasnadě: chamtiví a sobečtí podnikatelé ve své honbě za ziskem učinili všechno to zboží dostupné obyčejným lidem, aby jim je mohli prodávat a tím bohatnout; a za to jsou tak často odsuzováni. Rozhodně tento růst, který zejména chudým tolik pomohl, nezpůsobilo okrádání bohatých; to jej naopak efektivně brzdí (lze jen hádat, kolik zkrachovalých firem by mohlo přežít a učinit všechny výše uvedené výdobytky chudým ještě přístupnější, kdyby je ovšem nezlikvidovala daňová zátěž, případně státní regulace).

A neoddiskutovatelným faktem je, že čím více se o chudé stará stát a prohlašuje to za svou úlohu, tím méně se starají občané (proč by měli, když už se stará stát; ostatně za jejich peníze), což chápal Tomáš Garrigue Masaryk již roku 1919: „Na místo ponižující milosti stavíme dnes sociální povinnost.“ Prosím vážené čtenáře, aby se při posuzování nutnosti státního sociálního systému zamysleli nejen nad tím, co je na první pohled vidět, ale i nad tím, co kvůli tomu nefunguje a neexistuje, a zejména nad tím, jaké nevyhnutelné a nechtěné důsledky s sebou přináší, přiznáte-li někomu „právo“ na peníze ostatních jen na základě toho, že je sám chudý. Ne nepodobné je to s „právem“ na lékařské ošetření, které si rozebereme v dílu příštím.


Autorem je Urza a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: