Úvodní stránka > Různé > Anarchokapitalismus, díl desátý: Zdravotnictví

Anarchokapitalismus, díl desátý: Zdravotnictví

Zdravotnictví je jedna z mnoha oblastí, které jsou tak silně regulované, že je de facto řídí stát a podléhají centrálnímu plánování. Vláda akredituje nemocnice i jednotlivé lékaře, čímž určuje, kolik jakých nemocnic kde bude; zároveň také pomocí zákonů a regulací upravuje prakticky vše, co se v těch nemocnicích děje, čímž je –i v případě, že je přímo nevlastní– ve skutečnosti řídí více, než jejich případní majitelé. A jak už to tak u podobných věcí bývá, skoro nikdo už si je bez státu ani nedokáže představit.

Daleko nejčastějším argumentem proti volnotržnímu zdravotnictví bývá něco ve smyslu, že zdravotní úkony jsou tak drahé, že by si je mohli dovolit jen ti nejbohatší z nejbohatších a bez státu by nebylo vůbec možné poskytovat zdravotní péči v současném rozsahu. Upřímně řečeno nerozumím, jak někdo může dojít k tak absurdním závěrům. Stát přece nedělá nic jiného, než že násilím vezme od lidí prostředky, ze kterých jim pak zaplatí zdravotní péči. Nedisponuje žádnými magickými tajuplnými kouzly, kterými vybrané prostředky nějak záhadně zhodnotí a zaplatí z nich něco, co by si lidé jinak dovolit nemohli; naopak disponuje jistými –o poznání méně kouzelnými– triky, jak z vybraných peněz dost značnou část znehodnotit. Stát tedy rozhodně nezajišťuje žádný větší rozsah zdravotní péče, který by si lidé nemohli zaplatit sami (oni si to ostatně skrze stát sami platí). Naopak nezřízené plýtvání, všudypřítomná korupce, nemožnost ekonomické kalkulace (podrobně vysvětlená ve druhém dílu) a nutnost platit armádu úředníků, která celé to přerozdělování realizuje, rozsah a kvalitu dostupné zdravotní péče výrazně snižuje.

Jak by si tedy mohl obyčejný člověk dovolit zdravotní péči, když operace stojí desítky až stovky tisíc a existují dokonce i zákroky a léčby za miliony? Musel by mít každý tyto miliony našetřené ve slamníku pro strýčka Příhodu? Pochopitelně ne. Institut pojištění (dokonce i přímo zdravotního) tu byl a úspěšně fungoval stovky let i bez státu. Princip spočívá v tom, že když občas někdo potřebuje drahou léčbu, není nutné, aby si prostředky na ni spořil každý sám. Bohatě stačí, když bude mnoho lidí platit pravidelně nějakou relativně malou částku, přičemž když se pak někomu z nich něco stane, je léčba pokryta ze společného fondu. K tomu ale není vůbec zapotřebí státu.

A co s těmi, kdo si pojištění prostě nezaplatí a na přímou platbu nemají? Necháme je umírat po ulicích? Inu, pro takové je poslední šancí charita a dobročinnost. Taková charita typicky v minulosti posuzovala, do jaké míry si za svou situaci postižený může sám, jak moc ji mohl ovlivnit, jaké jsou jeho momentální možnosti, ale také jak nákladnou léčbu dotyčný potřebuje. Pomoc byla tedy pochopitelně poskytována zejména dětem či nemohoucím; naopak ne povalečům a nezodpovědným ignorantům (ale někdy se i takovým pomoci dostalo, zejména nebylo-li to moc drahé). Více o fungování charity bez státu lze nalézt v minulém dílu. Odpověď na původní otázku tedy zní, že nemocné patrně nenecháme umírat po ulicích v případě, že se jedná o takové, kteří svou situaci nemohli příliš ovlivnit (děti, starci, nemohoucí, mrzáci), ale pravděpodobně nebudeme tak shovívaví k nezodpovědným peciválům. Proč je tento přístup žádoucí, je vysvětleno ve čtvrtém dílu tohoto seriálu.

Existuje určitá humánní myšlenka, která říká něco ve smyslu: „Rovná zdravotní péče pro všechny.“ Obávám se, že většina jejích zastánců ji obhajuje jen proto, že ji nedomysleli do konce. Ono totiž „rovná zdravotní péče“ může znamenat leccos od špičkově vybavené kliniky plné nejlepších expertů až po pouštění žilou v zaplivaném sklepě; ta věta neříká nic o konkrétní kvalitě, ale jen o tom, že musí být pro všechny stejná. Mylná představa většiny lidí spočívá v tom, že to v praxi znamená nějakou průměrně kvalitní lékařskou péči pro každého; jejich intuitivní vnímání takové myšlenky tedy říká, že průměrný člověk bude mít lékařskou péči asi takovou, jakou by si mohl zaplatit sám, přičemž bohatí budou navíc platit těm chudým, aby se to zprůměrovalo. Skoro nic však není dále od pravdy! Stát z vybraných peněz spotřebuje neuvěřitelné množství na platy úředníků, kteří celý ten moloch udržují v chodu, a též na korupci (která je nedílnou součástí státu a byrokracie, nikoliv něčím, co se dá „vymýtit“). Ten zbytek, který není rozkraden a vyplacen na úřednických platech, je pak investován zoufale neefektivně vinou nemožnosti ekonomické kalkulace (podrobnosti jsou v druhém dílu tohoto seriálu). Výsledkem tedy není nic jako „průměrná lékařská péče pro všechny“, nýbrž velmi podprůměrná až zoufalá péče v poměru k množství peněz, které lidé do toho systému platí; takže i „obyčejný člověk“, kterým se politici tak často ohánějí, je na tom bit. Namítá-li někdo, že je to tak správně a že bychom se měli uskromnit proto, aby mohl být ošetřen skutečně každý narkoman a alkoholik (neboť „obyčejný člověk“ není ten případ, který by na ošetření neměl, jak jsme si naznačili výše), pak se jej ptám: „Skutečně považujete za morálně správné, aby se vašim dětem dostávalo horší zdravotní péče proto, aby měla hrstka nezodpovědných stejné ošetření?“

Jinou –trochu méně extrémní– myšlenku lze zas formulovat takto: „Dobrá, ne úplně každý musí mít stejnou zdravotní péči, ale nějaké základní ošetření by mělo být poskytnuto vždy každému.“ Něčeho podobného lze dosáhnout pomocí dobrovolné charity (podrobnější vysvětlení se nalézá v minulém dílu). Když to však dělá stát, rozhodně nejde jen o přesun prostředků od všech k těm nejchudším; cestou se jich totiž enormní množství poztrácí a zbytek je investován chybně (vizte výše). Stát tedy opět nemá jinou možnost dosažení tohoto cíle než pomocí zhoršení lékařské péče pro všechny ostatní.

Další poměrně emocionální argument, se kterým se lze setkat po vyvrácení všech výše uvedených, spočívá v tom, že mnoho obyčejných lidí už teď tak tak vyjde s penězi, takže by si nějaké soukromé zdravotní pojištění neměli z čeho platit. Krom toho, že jej předchozí odstavce vlastně zcela vyvrací, rád bych explicitně zdůraznil, že tak málo peněz mají ti lidé právě proto, že jsou tak extrémně daněni; celková daňová zátěž našeho státu je tak velká, že kdybychom daně neplatili, měli bychom k dispozici většinou přibližně dvakrát až čtyřikrát více prostředků než nyní.

Obrovským problémem zdravotnictví není jen systém placení skrze stát; jsou to i spousty zákonů a regulací, které znemožňují podnikatelům hledat efektivní způsoby léčení pacientů. Typickým příkladem je to, že každý nový lék musí nejprve projít sadou zdlouhavých a drahých laboratorních testů, případně pak ještě testů na zvířatech, než jej vláda dovolí testovat na lidech; souhlas těch lidí, na kterých by to bylo testováno, na věci nic nemění, nejprve je nutné zajistit alespoň nějakou bezpečnost. Taková regulace je přece správná, že? Nechceme, aby zlé farmaceutické korporace testovaly na lidech jen pro zvýšení svých zisků, nebo ano? Tohle vám odkýve asi tak 99 % lidí; máme demokracii, takže je to správné (a skutečně to tak funguje). Kdo že je proti? Jen několik bláznivých extrémistických libertariánů obhajujících svobodu jedince za každou cenu, jinak nikdo, takže je to v pořádku? Ach, málem bych zapomněl, ještě je tu jedna skupina: lidé, které zrovna zabíjí nemoc, na kterou sice kdosi vyvíjí lék, jenže ten musí ještě projít nějakými testy, takže mají smůlu. Necháme je humánně umřít, protože testování léků na lidech (byť s tím souhlasí) je přece špatné. Nemluvě o tom, že kdyby to bylo povoleno, sice by to podstatně urychlilo vývoj medikamentů a zachránilo mnoho životů, ale to je také špatně, neboť to přináší zisk těm zlým farmaceutickým korporacím.

Problém je v tom, že podobných zákonů, regulací, nařízení a omezení, jež zní na první pohled hrozně šlechetně, ale mají nějaký „drobný“ zádrhel, je celá řada. Nikdo, kdo vymýšlí nějaký univerzální zákon, nemůže vzít zřetel na každou hypotetickou situaci, ke které může dojít a kterou tento zákon ovlivní; z příkladu v minulém odstavci navíc vidíme, že často nejsou domyšleny ani věci poměrně zásadní a k jejich přehodnocení nedochází ani poté, co vejdou ve známost. Na podobné legislativní nedomyšlenosti lze narazit například v souvislosti s transplantací orgánů a zákazem jejich prodeje (je nehumánní, aby někdo prodal ledvinu, takže je zřejmě lepší, když jeden umře bohatý na selhání ledvin a druhý skončí na ulici), někde s potraty (jejich provádění v šílených podmínkách už zabilo mnoho pacientek, protože dobří doktoři ve sterilních nemocnicích to dělat nesmějí) a tak dále.

Existence regulací je obhajována tím, že kdyby žádné nebyly, může být doktorem každý řezník a nemocnicí každý zavšivený sklep. Jistě, to v zásadě může. Otázka je, kdo by k takovému doktoru chodil a která pojišťovna by s ním uzavřela smlouvu. Kdyby žádné regulace nebyly, uživili by se přesně ti doktoři a nemocnice, o které mají lidé zájem, neúspěšní by zkrachovali. Častou otázkou je, jak by bylo možné zjistit, zda ten člověk, který přede mnou stojí, má vůbec vystudovanou medicínu, nebo své vzdělání čerpá z pravidelného sledování doktora House. Inu, krom toho, že by něco podobného patrně zajišťovala už pojišťovna (která si chce udržet klienty, takže není v jejím zájmu uzavírat smlouvy s doktory a nemocnicemi, o kterých vůbec nic neví), tak zajisté nebude těžké otevřít web školy (nebo nějaké certifikační autority; podrobněji je to popsáno v dílu osmém), na které doktor údajně studoval a najít si tam třeba i jeho prospěch. Dnes taková služba neexistuje zejména proto, že doktoři a nemocnice mají akreditaci od státu; kdyby ale neměli, vytvořila by se poptávka a k ní pochopitelně i nabídka.

Mnoho lidí o klíčových oblastech –jako například zdravotnictví– uvažuje způsobem, že náš stát to dělá sice špatně, ale kdybychom měli morálnější politiky, moudřejší poradce, schopnější úředníky a efektivnější státní správu, bylo by to dobré. Když pomineme, že demokracie k ničemu takovému nevede (což lze pozorovat všude kolem), tak i kdyby se to nějakým zázrakem podařilo, něco se sice zlepší, ale z principu to nikdy nebude tak efektivní jako tržní řešení (vizte druhý díl). Totéž platí i ve správě veřejných prostranství, na kterou se podíváme příště.


Autorem je Urza a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

Reklamy
  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: