Úvodní stránka > Různé > Anarchokapitalismus, díl patnáctý: Vymáhání práva

Anarchokapitalismus, díl patnáctý: Vymáhání práva

Čtrnáctý díl popisuje svobodné soudnictví; ukazuje, proč soukromí rozhodci řeší spory morálněji a efektivněji než státní soudci, avšak zabývá se jen řešením sporů jako takových, zcela pomíjí vymahatelnost soudního rozhodnutí; ta je klíčová zejména v případech, kdy někdo spáchá zločin a sám moc dobře ví, že by jej každý soud shledal vinným, takže nemá o žádnou arbitráž zájem. Cílem tohoto textu je vysvětlení, jak by si s takovými zlosyny poradila anarchokapitalistická společnost.

Většina států používá pro tyto účely policii. Co je na tom špatného? Krom dvou obvyklých argumentů, tedy že to není morální (policie je placena z násilně vybraných peněz) a efektivní (volný trh dokáže zdroje pro policejní ochranu alokovat lépe než stát – vizte díl druhý), je tu ještě jeden zásadní důvod, proč by neměla být policejní moc –monopol na násilí– svěřena do rukou státu: historie ukazuje, že kdykoli se něco zvrtne a k moci se dostane despotický tyran, je tato síla vždy použita proti vlastním občanům. I tak ale většina lidí argumentuje proti silovým složkám v soukromých rukou tím, že by mohlo dojít k jejich zneužití proti vlastnímu obyvatelstvu, ač známe anarchistické společnosti (středověký Island či Irsko), ve kterých k ničemu podobnému nedošlo v masovém měřítku ani jednou za mnoho set let jejich existence; zato případů masivního zneužití státních silových složek je historie plná a vlastně nelze najít obydlené území v rukou státu, na kterém by k tomu v tak dlouhém časovém horizontu opakovaně nedocházelo.

Lze předpokládat, že se zdaleka ne každý bude chtít spoléhat jen na své schopnosti v případě, že se stane obětí zločinu; dokonce i předpoklad, že takových lidí nebude většina, není příliš odvážný. Poptávka po ochraně proti zločincům vytváří nabídku; podnikatelé budou moci vydělat tím, že nabídnou lidem služby svých bezpečnostních agentur, které jim pomohou v případě, že se stanou obětmi nějakého agresora. Platba za takové služby může být buď jednorázová, nebo paušální. Tyto bezpečnostní agentury by nejspíše zaměstnávaly jak detektivy pro vyšetřování zločinů, tak žoldáky cvičené v používání zbraní pro otevřený boj se zločinci.

Co se tedy bude dít, když například někdo zákazníka takové bezpečnostní agentury okrade? Prvním problémem je najít pachatele. Detektivové začnou pátrat a shánět důkazy. Nenajdou-li nikoho, okradený může třeba –v závislosti na znění smlouvy– dostat od bezpečnostní agentury odškodné, protože ta selhala v plnění úkolu, za který je placena (tato služba není nepodobná pojištění proti krádeži). Je-li viník dopaden, záleží na tom, jak se k celé věci postaví. Když kapituluje a dohodne se s obětí na odškodnění, je vše vyřešeno. Bude-li však protestovat (může například namítat, že je nevinný, nebo svou vinu přiznat, ale označit požadavky oběti na odškodné za absurdně vysoké), předá bezpečnostní agentura celou záležitost soukromému arbitrovi (vizte čtrnáctý díl), který o ní rozhodne; podřídí-li se dotyčný jeho verdiktu, je vše v pořádku. Nepodřídí-li se, bezpečnostní agentura jej donutí násilím.

Předpokládám, že většina čtenářů si pomyslela něco jako: „Proč by se agentura obracela na rozhodce, když stejně může domnělého pachatele donutit ke spolupráci násilím a ušetřit soudní výlohy?“ Inu, taková úvaha předpokládá, že užití násilí je levnější než řešení skrze rozhodce, což nelze považovat za příliš pravděpodobné; i kdyby plat soukromého soudce na volném trhu převyšoval plat žoldáka, je zde stále řada dalších faktorů, kvůli kterým se násilí prodražuje: i vycvičeného žoldáka může jeho cíl hypoteticky přemoci a zabít (zejména čeká-li útok), v rámci násilného řešení může přijít k úhoně i někdo další (potenciální či dokonce současný klient bezpečnostní agentury), kdokoliv se může dotyčného pokusit pomstít (což potenciálně způsobí další ztráty) a v neposlední řadě si vraždami bez soudů bezpečnostní agentura nadělá mnoho nepřátel a nebude se těšit zrovna dobrému jménu, které je pro takovou společnost důležité nejen proto, aby lidé poptávali její služby, ale také proto, že jí často usnadní práci, budou-li s ní nezainteresovaní lidé spolupracovat v pátrání po zločincích (bude-li v očích veřejnosti taková bezpečnostní agentura skutečně spravedlivou organizací stíhající zločince, lze si jistě představit, že se jí při takové činnosti dostane mnohem větší podpory, než když ji budou lidé vnímat jako krvežíznivou mafii). Další věc je, že klienti bezpečnostní agentury typicky nepožadují smrt toho, kdo je poškodil; mnohem častěji chtějí být odškodněni, což vražda zločince sama o sobě neřeší.

Navíc je třeba si uvědomit, že ač všechny výše uvedené argumenty platí pro ty, kdo nejsou klienty žádné bezpečnostní agentury, existuje ještě mnohem silnější argument pro všechny ostatní (kterých možná bude většina): kdyby se daná bezpečnostní agentura pokoušela zlikvidovat zákazníka jiné agentury, mohlo by snadno dojít k ozbrojenému konfliktu, který bude stát peníze obě strany; válka je drahá (zejména pro toho, kdo ji platí ze svého, ne z daní) a vést ji jen kvůli vyhnutí se poplatku za soudní služby je absurdní.

Každá bezpečnostní agentura bude mít tedy pravděpodobně smlouvy s rozhodci. V případě konfliktu dvou klientů téže agentury –nebo konfliktu jejího zákazníka s někým, koho žádná agentura neochraňuje– bude rozhodovat některý ze soudců, s nímž má tato agentura smlouvu. Dojde-li ke sporu mezi klienty dvou různých bezpečnostních agentur, bude rozhodovat některý z arbitrů, s nímž mají smlouvu obě zainteresované společnosti (kdyby takový neexistoval, mohou se na nějakém shodnout, což je pořád typicky levnější než válka).

Lidé se často ptají, jaká je záruka, že se ty největší z bezpečnostních agentur nespojí a neovládnou celou společnost. Taková záruka pochopitelně neexistuje. Jaká je však záruka, že se z libovolného státu nestane diktatura? Také žádná; a kolikrát už k něčemu takovému došlo! Proti tomu, aby bezstátní společnost ovládly její vlastní bezpečnostní agentury, však mluví mnohé. Krom toho, že o korporaci tak velké, aby měla potenciál zotročit nějaké větší území, většinou nerozhoduje jeden člověk, nýbrž mnoho akcionářů, nejedná se jen o ovládnutí „obyčejných lidí“, neboť se na takovém území nachází mnoho ekonomicky silných subjektů (kterých je –ve všech oborech dohromady– patrně více než bezpečnostních agentur); a ty –ač třeba boj není jejich primárním zaměřením– se budou něčemu takovému nejspíše bránit (najmout žoldáky mohou i ony). Nemluvě o tom, že v anarchokapitalistické společnosti budou i „obyčejní lidé“ mnohem častěji ozbrojeni, což činí jejich ovládnutí silou daleko obtížnějším. Navíc i zbylé bezpečnostní agentury, které se nepřidaly k těm „zlým“, se agresorům postaví v první řadě, neboť co je pro firmu podnikající v daném oboru lepší reklamou než zažehnání takového nebezpečí? A co kdyby i přesto vše selhalo a společnost ovládlo pár mocichtivých korporací? Inu, pak by o našich osudech nerozhodovalo několik poslanců jako nyní, nýbrž několik akcionářů; tím nejkatastrofičtějším výsledkem konfliktu bezpečnostních agentur je vznik monopolu na násilí, tedy státu.

Zatím jsme se zabývali případy, kdy ke zločinu už došlo; ale jak by bylo možné zabránit těm, které se právě dějí? Předpokládejme, že lupič přepadl na ulici nevinného člověka a opodál stojí žoldák-pochůzkář bezpečnostní agentury, který neví, zda je dotyčný zákazníkem jeho zaměstnavatele; co teď? Oběť může zavolat onoho strážce pořádku na pomoc, čímž uzavře s bezpečnostní agenturou ústní smlouvu. Co když je ale útok již v pokročilejší fázi a oběť se nachází v bezvědomí? Zasáhne onen soukromý strážník i bez požádání? S největší pravděpodobností mu jeho zaměstnavatel takové pokyny dá. Zaprvé nemůže vědět, zda není v ohrožení jeho klient; kdyby tomu tak skutečně bylo, pochůzkář by nezasáhl a případ vešel ve známost, lidé by patrně ztratili o služby takové bezpečnostní agentury zájem. Zadruhé může takovou pomocí bezpečnostní agentura získat nového zákazníka, neboť ten, komu zrovna zachránili majetek a možná i život, bude k uzavření smlouvy přístupnější. Zatřetí je možné, že i kdyby tento lupičův útok nesměřoval proti klientovi dané bezpečnostní agentury a žoldák jej nechal utéci, jeho příští obětí by zákazník jeho zaměstnavatele být mohl, což by jej stálo další prostředky na jeho dopadení. A začtvrté existuje racionální předpoklad, že bezpečnostní agentury budou uzavírat smlouvy o vzájemném poskytování pomoci svým klientům v nouzi, neboť zabránit zločinu na místě je levnější, než jej vyšetřovat zpětně.

Často se lze setkat s námitkou, že budou-li bezpečnostní služby poskytovat soukromníci, chudí si je nebudou moci dovolit, takže je bude každý beztrestně okrádat a zabíjet. Tento problém vyřešil s pozoruhodnou elegancí volný trh středověkého anarchistického Islandu: poškozený chudák měl –coby oběť zločinu– nárok na odškodnění od pachatele (v případě vraždy byli odškodněni dědicové); část nároku předem daroval někomu bohatému, kdo měl prostředky jej vymoci. Takový dar byl pro boháče výhodný (mohl po zločinci vymáhat odškodné, aniž se mu cokoli stalo) a pro chudého též (nikdo mu nemohl beztrestně ubližovat). Lze předpokládat, že úplně stejně by mohli chudí uzavírat smlouvy s bezpečnostními agenturami, které by si místo poplatku vzaly část odškodného (oběť by dostala méně, ale získala by zastání proti agresorovi, které by si jinak nemohla dovolit).

Ač by se dalo o soukromých bezpečnostních složkách napsat ještě mnoho, dodržím svůj závazek články příliš neprotahovat. Doufám, že i to málo, co se mi povedlo do tohoto textu vměstnat, přesvědčilo alespoň některé čtenáře o tom, že myšlenka společnosti bez státní policie není tak absurdní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kdo by si chtěl o tomto tématu přečíst více, tomu vřele doporučuji svého oblíbeného autora Murrayho Newtona Rothbarda, který se bezstátnímu zajišťování bezpečnosti věnoval v obrovském rozsahu v mnoha svých dílech; nebo také první komplexní texty na toto téma, které sepsal v devatenáctém stolení francouzský volnotržní ekonom Gustave de Molinari. Tolik tedy k ochraně před vnitřním nebezpečím; v šestnáctém –posledním– dílu se budeme zabývat obranou proti vnějšímu nepříteli.


Autorem je Urza a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

Advertisements
  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: