Úvodní stránka > Různé > Jak dlouhou by měly mít věci životnost?

Jak dlouhou by měly mít věci životnost?

01. listopadu 2013 Napsat komentář Go to comments

LewRockwellTento text je úryvkem z Rockwellova projevu na Supporters Summit of 2004.

John Kenneth Galbraith, onen nesnesitelný puritán, napsal v roce 1958 zvláštní knihu jménem The Affluent Society, která měla obrovský vliv na několik generací protitržních aktivistů. Cílem knihy bylo zásadně změnit debatu ohledně socialismu a kapitalismu. Zatímco socialisté dříve argumentovali, že kapitalismus vyrábí příliš málo, nyní obrátili s Galbraithem směr a začali tvrdit, že kapitalismus vyrábí příliš mnoho špatných věcí (určených ke spotřebě) a příliš málo dobrých věcí (veřejných statků, rovnosti atd.).

Jedním z mnoha cílů, na něž kniha útočila, byla „plánovaná zastaralost“ – praktika výrobců navrhovat své výrobky tak, aby se v určitém čase v budoucnosti opotřebovaly a přestaly fungovat. To přimělo spotřebitele jít a znovu si koupit nový a velice podobný předmět. Tito mazaní výrobci dotvářeli plánovanou zastaralost kosmetickými vylepšeními, kterými obalamutili spotřebitele myslícího si, že udělal dobrou koupi, zatímco byl ve skutečnosti oloupen placením dvakrát za něco, co by měl koupit jen jednou.

Takové uvažování vychází z falešných předpokladů. Zaprvé tento myšlenkový model předpokládá, že výrobci jsou mnohem mazanější než spotřebitelé, kteří jsou chápáni jako pouhé pasivní oběti kapitalistových zájmů. Ve skutečném světě jsou to však právě výrobci, kteří mají co dělat, aby udrželi krok s rozmarnými, diskriminujícími, skrblícími a malichernými spotřebiteli, kteří vyhazují výrobky a nakupují nové z důvodů jak racionálních, tak záhadných.

Za druhé, takový model stojí na zvláštním normativním předpokladu, že výrobky by měly vydržet tak dlouho, jak je jen možné. Ve skutečnosti však neexistuje žádná pevně daná tržní preference ohledně toho, jak dlouho by měly výrobky vydržet. Životnost je prvek výroby, jež zcela reaguje na spotřebitelskou poptávku.

Staré galbraithianské fámy jsou dnes zpět s tím, jak mnoho komentátorů poznamenává, že kuchyňské spotřebiče a mnoho dalších věcí očividně nevydrží tak dlouho jako dříve. Za starých časů jste dostali mixér jako svatební dar a vaše dcera jej stále používala po jejím návratu z vysokoškolského studia. Dnes máme štěstí, když nám mixér vydrží pár let. To samé se zdá být pravda i o myčkách a sušičkách, sekačkách a křovinořezech, oblečení, elektronice, a dokonce i domech. Nic není takové, jako bývalo.

Avšak je toto selhání trhu, či odraz spotřebitelských preferencí týkající se hodnot (nižší cena, novější technologie a dalších výhod) jiných než dlouhá životnost? Já tvrdím, že to druhé. S tím, jak se snižují ceny vstupních zdrojů, je smysluplnější věc nahradit, než jí dát věčnou životnost. Chcete mixér za 200 dolarů, který vydrží 30 let, či mixér za 10 dolarů, který vydrží pět let? Cokoli spotřebitelé dlouhodobě upřednostňují, bude trh poskytovat.

Jak si tím můžeme být tak jisti? Konkurence. Řekněme, že všichni výrobci budou vyrábět mixéry, které se po pěti letech rozpadnou, a tato skutečnost je široce kritizována. Jediný výrobce by tak mohl porazit konkurenci tím, že by přišel s výrobkem, který nejvíce vyniká v dlouhé životnosti. Pokud spotřebitelé opravdu hodnotí životnost, budou ochotni za ni zaplatit. Stejná logika platí i ve vztahu k autům, počítačům, domům a všemu ostatnímu. Můžeme vědět, jaké preference převládají (na volném trhu) čistě tak, že se podíváme, jaké aspekty jsou na trhu nejčastější.

Představte si výrobce počítačů, který vyrobí zařízení s doprovodnou reklamou uvádějící, že se jedná o počítač na celý život, který vydrží tak dlouho, jak budete naživu, včetně software, který rovněž poběží navěky. Každý s trochou důvtipu bude skeptický, protože si uvědomuje, že to je to poslední, co byste chtěli. Ideálně by měl počítač vydržet pouze tak dlouho, dokud nebudete chtít přejít na nový model. Zastaralost je tak spíše znakem rostoucí prosperity, nikoli trikem výrobců.

V dobách masivního a častého technologického pokroku by bylo čirým plýtváním, kdyby výrobci používali příliš mnoho zdrojů na prodloužení životnosti výrobků přes dobu jejich použitelnosti. Ve vztahu k počítačům by například bylo v dnešním prostředí velikou chybou vyrábět je s životností přesahující šest let. To samé může platit i o domech. Každý ví, že staré domy mohou být romantické, avšak také v nich mohou být problémy s vytápěním, klimatizací, kanalizací, rozvody a tak dále. Efektivním řešením tak může být dům rovnou zbourat a postavit jej znovu, namísto snahy jej zrekonstruovat.

Plýtvání to bude pouze tehdy, pokud upřednostňujete dlouhou životnost před technologickým vylepšením. Individuální spotřebitelé mají svobodu tak činit, neexistuje však žádné ospravedlnění vyhlásit takové hodnocení za závazné a neměnné. Nežijeme, ani si nepřejeme žít ve světě, který je statický, kde není žádný vývoj a vše, co existuje, existuje odjakživa a navždy.

Stejně tak je to s oblečením a dalšími statky. S tím, jak mají lidé k dispozici více bohatství, které se během času zvyšuje, chtějí mít možnost obměňovat své šaty v souladu s měnícími se preferencemi. Společnost, ve které je oblečení nezničitelné, elektronické součásti napevno nainstalované a stávající výrobky všeodolné, není nezbytně bohatá společnost. Možnost vyhodit roztrhané a rozbité je znakem zvyšujícího se bohatství.

Je obvyklé, že lidé kouknou na duté dveře či dřevotřískový stůl a řeknou: co je to za laciné a šmejdské výrobky! Za starých časů dbali řemeslníci na kvalitu svých výrobků! Dnes je to každému jedno a jsme zavalováni samými krámy! Inu, pravda je však taková, že to, co nazýváme kvalitou starých časů, nebylo dostupné takovým masám, jako je tomu dnes. Domy a auta mohla v minulosti vydržet déle, ovšem vlastnilo je mnohem méně lidí než ve dnešním světě a rovněž byla mnohem dražší (v reálné kupní síle).

V tržní ekonomice je to, co je nazýváno kvalitou, náchylné ke změně na základě preferencí spotřebitelské veřejnosti. To, zda mají výrobky vydržet celý život (například svatební prsteny), či jeden den (čerstvý chleba), nemůže být rozhodnuto mimo rámec tržní ekonomiky. Žádný centrální plánovač to nemůže odhadnout. Konstantní změna je normou.

Pokud se vaše kniha rozpadne, oblečení roztrhá na cucky a pračka se najednou převrátí, odolejte pokušení zoufat nad úpadkem civilizace. Vzpomeňte si, že můžete všechny tyto předměty nahradit za zlomek ceny, kterou musela dříve zaplatit vaše matka. A můžete tak učinit s minimem námahy. A je velice pravděpodobné, že nové verze starých výrobků, jež si koupíte, budou mít více tlačítek a kontrolek.

Můžete to nazývat plánovanou zastaralostí, chcete-li. Je plánovaná výrobci, protože spotřebitelé preferují zlepšení před trvalostí, dostupnost před dlouhou životností, zaměnitelnost před opravitelností, pohyb a změnu před odolností. Nejedná se o plýtvání, protože neexistuje žádný věčný standard, podle nějž bychom měřili a vyhodnocovali ekonomickou racionalitu využití zdrojů ve společnosti. To je něco, co může být posouzeno a rozhodnuto jedině jedinci užívajícími zdrojů v tržním rámci.

Samozřejmě že člověk má možnost a svobodu žít v profukujícím kamenném domě, poslouchat hudbu na fonografu, prát prádlo na valše, odečítat čas ze slunečních hodin a vyrábět si oblečení z pytlů od brambor. I to je dnes možné. Člověk má plnou svobodu být plně zaostalý. Neslučujme však takový stav s bohatstvím a nepokoušejme se žít ve společnosti, ve které je každý nucen preferovat nestárnoucí věci před neustále se zlepšujícími věcmi.


Článek byl převzat z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

Autorem článku je pan Llewellyn H. Rockwell Jr. a původní článek naleznete zde.

Reklamy
  1. 12. listopadu 2013 (18.44)

    Hm, řekl bych, že autor poněkud zapomíná na fenomén zvaný marketing… a ten funguje až moc dobře.
    Byl MsDos lepší než jeho konkurenti? Ne, ale měl lepší marketing.
    Byl iPhone lepší? Ani omylem, ale marketing měl o několik tříd jinde….

    • 12. listopadu 2013 (18.50)

      Nemohu v tomto případě hovořit za autora, ale domnívám se, že o marketingu článek není a souvislost není zase až tak značná.

      • 18. listopadu 2013 (23.08)

        Nu, to je právě omyl – marketing určuje chování trhu již dlouhou dobu, akcelerace významu marketingu a reklamy nastala koncem minulého a začátkem tohoto století.

      • 18. listopadu 2013 (23.24)

        Tady se neshodneme. Marketing je přirozeně součástí trhu od počátku jeho existence (trhu), to nezpochybňuji. Jeho akceleraci pak ale považuji za přirozeně spojenou s akcelerací trhu. Proto musím trvat na svém původním tvrzení.
        Ale jak jsem řekl, nemohu hovořit za autora a ten by měl možná jiný názor. Nevím.

      • 18. listopadu 2013 (23.30)

        Kdo jsem abych přesvědčoval 🙂

  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: