Úvodní stránka > Různé > Být, či nebýt Charlie; to je, oč tu běží!

Být, či nebýt Charlie; to je, oč tu běží!

charlie-hebdo-reactionSložité problémy, ke kterým je možné zaujmout stovky a tisíce různých stanovisek, bývají typicky přesně ty, které rozdělí společnost na právě dva tábory; Charlie pak představuje naprosto typický příklad: buď jím jste, nebo nejste, už z definice si nelze vybrat nic jiného, takže není ani třeba upozorňovat, že kdo není s námi, je proti nám, neboť to plyne ze samotné sémantiky jazyka, což považuji za lehce otravné.

Kdo by měl náhodou potřebu se ptát, zda jsem Charlie, pak normální odpověď patrně zní, že nikoliv, protože s časopisem Charlie Hebdo nemám nic společného a jeho obsah, který se ke mně dostal, vnímám jako nevkusný a veskrze debilní; společensky očekávanou odpovědí však nejspíše bude, že jsem Charlie, neboť vážně nepovažuji za ani trochu přijatelné, aby někdo střílel jiné lidi, když se mu nelíbí, co tito píší ve svém časáku. A právě tomuto postoji, který jsem doposud považoval za naprosto samozřejmý nejen pro sebe, ale i pro téměř všechny ostatní lidi (výjimku tvoří nějací fanatičtí či sadističtí psychopati), chci věnovat tento článek, neboť se v posledních dnech ukázalo, že pro mnoho lidí to zdaleka tak samozřejmé není.

Velmi často se lze dočíst, že redaktoři Charlie Hebdo provokovali, takže se lze jen těžko divit tomu, jak dopadli; jde-li jen o údiv, nelze takovému tvrzení nic vytknout. Provokovat všehoschopné psychopaty nepatří obecně k úplně bezpečným činnostem, což si dost možná uvědomovali i ti redaktoři sami, neboť si podle všeho vyžádali policajta na ochranu (to jim, jak se dalo očekávat, nebylo moc platné; kdyby byli místo toho všichni ozbrojení, část z nich možná stále mohla být mezi námi); každý je však svého štěstí strůjcem, strojvůdcem i strojvedoucím, oni zjevně vyhodnotili riziko jako přijatelné, prostě stálo za to dál psát (ať už z libovolných důvodů).

Odpůrci Charlie Hebdo jdou však nezřídka ještě dál tvrzením, že si to dotyční zasloužili, dobře jim tak, stejně to byla jejich vina a podobně. S takovými názory kategoricky nesouhlasím (a připadá mi stále poměrně nepochopitelné, jak je někdo může hájit). Proč? No, ani nevím, kde bych začal; asi vlastnickými právy, konkrétně svobodou slova z nich odvozenou: Každý nechť si píše do svého časopisu cokoliv, co uzná za vhodné. Nikdo ten časopis nemusí kupovat, nikdo nikoho nenutí to číst. Kdo chce něčemu takovému násilím bránit, se dopouští svinstva (bez ohledu na to, zda je to stát s hrozbou vězení, nebo psychopat s AK-47). Zde by mohl článek končit, neboť tuto argumentaci považuji za zcela dostatečnou, leč mnozí bohužel nikoliv.

Lze se setkat s názory, podle kterých je sice satira jedna věc, ale urážení víry jiných lidí už je „přes čáru“, neboť to pro ně může být velmi citlivá věc, kterou mohou vnímat jako narušení vlastní integrity. Jenže co je vlastně „urážka něčí víry“? To v konečném důsledku závisí pouze na posouzení osoby, která byla uražena; jsou totiž lidé, jejichž víru lze urazit již mírumilovnou a věcnou diskusí (znám osobně člověka, kterého skutečně uráží teorie, podle které se vyvinul z opice), jiné lze urazit neuctivou zmínkou o jejich prorokovi, další uráží karikatura, některé vůbec nic (sám jsem věřící člověk a ještě se mi nestalo, že bych se cítil uražen libovolnou poznámkou či vtipem). Problém však spočívá v tom, že mezi věcným kritizováním nějaké víry v poklidné diskusi a mezi kritikou skrze nechutné karikatury neexistuje principiálních rozdílů; různé formy kritiky se bezesporu liší z hlediska vkusu, kvality argumentů, zábavnosti, racionality či emocionality, což jsou však parametry čistě subjektivní a není možné podle nich určit ani přibližnou hranici mezi tím, co ještě ano a co už ne, neboť „míra subjektivity“ je zde naprosto extrémní.

Vezmeme-li při posuzování toho, zda je adekvátní použít násilí na umlčení kritiky, za bernou minci to, zda a jak moc kritika někoho uráží, dostaneme se nevyhnutelně do bodu, kdy bude legitimní na téměř libovolnou kritiku reagovat násilím, neboť se prakticky vždy najde někdo, kdo zrovna danou formu kritiky nedokáže přenést přes srdce. A tady už zdaleka nejde jen o víru: podívejme se například na všechnu satiru (často i velmi nechutnou), která vznikla kolem Paroubka; a bez ohledu na to, jaký je to grázl, i on má své obdivovatele a rodinu, přičemž je velmi pravděpodobné, že se mezi nimi najde někdo, koho bude jeho kritika (nezřídka velice drsná) hluboce osobně zasahovat a urážet. A kdo z vás by na zastřelení někoho z kritiků reagoval tak, že si to vlastně zasloužil? Pokud by takových lidí bylo dost, nakonec by to vyústilo v obecný strach kritizovat cokoliv a kohokoliv.

A to už vůbec nemluvím o tom, že urazit někoho lze i bez toho, abyste proti němu cokoliv podnikali; vždyť kolik nejrůznějších pomatenců je uraženo například pornem (samotnou jeho existencí a tím, že se na to někde někdo kouká)? Ani to však ještě zdaleka není vše: doposud jsme se bavili o urážení lidí skrze nějakou akci; existuje však mnoho jedinců, které lze hluboce urazit též inakcí (například náboženští fanatici, které uráží lidé nepraktikující jejich víru). Máme jim snad všem přiznat právo na tyto urážky reagovat násilím? Pokud ne, pak prostě „hloubka a závažnost urážky“ nemůže být argumentem k násilí.

Nemám moc rád, když se někdo naváží do víry jiného člověka, sám nic takového nedělám; na druhou stranu, dělá-li to někdo, je přijatelné mu to (verbálně) vrátit, zesměšnit ho, vyvrátit jeho teze, ignorovat jej. Avšak ve chvíli, kdy začneme jakkoliv obhajovat kohokoli, kdo na kritiku (byť hloupou a nevkusnou) reaguje násilím, otevíráme tím cestu do pekel; s ohledem na to, že kohokoliv může urazit de facto cokoliv (například policajty může urážet tento web), lze tím pak obhájit prakticky libovolné násilí.


Autorem článku je pan Urza a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

Advertisements
Rubriky:Různé Tagy:,
  1. 20. ledna 2015 (18.31)

    že „ujetá argumentace“ je velice (nebezpečně) rozšířená, překvapena nejsem. (stejně „si zasloužila“ i napadená žena, protože byla v jednu v noci v parku – výrok policisty?!) Kde se berou obránci, nechápu. Také nechápu, proč po mně někdo chce, abych předstírala, jak jsem multikulti – nejsem. Vystoupení zástupců v tv byla fraška. Pokud obranu vlastních dveří a země chce někdo nazývat xenofobií a rasismem – pak jsem obojí. PS: btw. jsou lidi, co ve škole chyběli, že? – narážím na počítání vět u tarase.. ale neberte si to. Lidi, co řeknou, že dokud byli ve školce rákosky, nebyly nemoce, by měli mít zákaz veřejného projevu.

  2. 20. ledna 2015 (18.59)

    Poměrně s Vámi souhlasím. A propose, to o těch rákoskách myslíte zcela vážně?

    • 20. ledna 2015 (21.17)

      jistě. poslední výskyt – tarasův komentář na ostrově – 17:21, 19.1. „Teď předesílám, že nevím, ale přemýšlím o tom, jak dalece by na popsaného žáčka s diagnózou platila rákoska? Všimněme si významné korelace: když ještě na školách svištěla, prakticky se nevyskytoval autismus..“ – to jen pro případ, že by někdo začal myslet – a mazat ..

      • 21. ledna 2015 (0.10)

        Moc děkuji za odkaz. Tam se tedy sešel výkvět. Nebudu to dál komentovat, protože bych vypustil opravdu hnusná slova a to vím, že si na svém blogu neberu příliš servítek.

  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: