Úvodní stránka > Různé > O daních a lidech, aneb daňové úniky nemusí být vždy nemorální

O daních a lidech, aneb daňové úniky nemusí být vždy nemorální

danePřed 80 lety řešila německá vláda zapeklitý problém. Jedna skupina obyvatelstva, na kterou byla uvalena daňová povinnost, měla tendenci udělat vše pro to, aby se odvodu daní vyhnula. Volila i extrémní opatření jako černý prodej svého majetku a nenápadnou emigraci.

Před 60 lety čelila obdobnému problému vláda československá. Vysoké daně, jejichž výnos měl být užit pro dobro celého národa, se u některých setkaly s nepochopením. Lidé utíkali do zahraničí, upláceli úředníky, zazdívali cennosti do komína.

Řeč je samozřejmě o arizaci židovského majetku a poválečném znárodňování většiny soukromého majetku v českých a slovenských zemích. Uvedení lidé byli spořádanými občany, proti kterým se vlivem státní propagandy otočilo veřejné mínění. V zájmu zachování vlastního majetku a života dělali vše pro to, aby se aktuálně platným zákonům vyhnuli.

Nebudu zřejmě daleko od pravdy, dovolíme-li si následující předpoklad: většina čtenářů se v uvedených historických příkladech státní zvůle nespokojí s podáním událostí, jak jsme je načrtli v úvodních dvou odstavcích. Dle běžného chápání spravedlnosti přeci nebyl poškozeným stát, nýbrž samotní občané, proti kterým vláda daného státu namířila své zbraně a požadovala peníze, nebo život.

Na věci nic nemění skutečnost, že rozsáhlé konfiskace byly v daných dobách legální. Tím se může stát jakékoli vládní opatření; záleží pouze na příhodné konstelaci politických hvězd. Kriticky uvažujícího jedince by mělo spíše znamenat, zda jsou akty vlády legitimní, tj. zda jsou v souladu s přirozenými lidskými právy na vlastní život a majetek. Vlády a jejich protagonisté se totiž často mění, to ovšem neznamená, že by se měly zároveň měnit i základní principy spravedlnosti – a když už ne v zákonících, pak alespoň v myslích lidí.

Vlastnictví jako podmínka svobody (a života)

Není žádnou náhodou, že nejbrutálnější režimy dvacátého století začaly právě plošným zdaněním a vyvlastněním soukromého majetku. Děje se tak hned ze dvou důvodů, a to za účelem obohacení státu a jeho představitelů, a zlikvidování opozice. Cílem likvidace není přitom pouze opozice politická – organizovaná a sestávající z konkrétních aktivistických jedinců – ale především opozice ze strany lidu.

Plošné vyvlastnění majetku totiž zbavuje člověka moci rozhodovat o směru svého života, zbavuje ho nezávislosti a činí z něj vazala nového vlastníka veškerých zdrojů – činí z něj vazala státu.

Vlastnictví není totiž ničím menším, než nutným prostředkem k zachování života a svobody. Důvod leží v samotné podstatě člověka, v jeho schopnosti uchopit svou myslí a pažemi kus přírody, a přetvořit jej v užitečný statek. Člověk ke svému přežití potřebuje být produktivní, přetvářet přírodní zdroje do spotřebních statků. Aby tato činnost měla smysl, musí být schopen si vytvořené statky ponechat pro vlastní užití, či ke směně za jiný statek. Právo na soukromé vlastnictví je právem na život.

Vláda, která odebrala lidem vlastnictví, jim sebrala i moc nad vlastními životy. Může si s nimi dělat vše, co jí napadne. Komunistický ideál společnosti bez soukromého vlastnictví, kde si lidé zachovávají svou svobodu a důstojnost, je ideálem nerealizovatelným. Moc vyvlastnit soukromý majetek je moc absolutní, která likviduje jak svobodu materiální, tak i svobodu duševní. A jak lze pozorovat na příkladech z historie, absolutní moc nebývá spojena s benevolencí, nýbrž s tyranií.

Ano, bude hůř

Dnešní doba naštěstí není dobou absolutní moci a úplného vyvlastňování. Je ovšem dobou moci sílící a vyvlastňování částečného. Vyvlastnění totiž není ničím jiným, než stoprocentní daní. Při spočtení aktuálního břemena povinných odvodů lze dojít k závěru, že jedinec zaměstnaný v soukromém sektoru čelí daním zhruba šedesátiprocentním (započteme-li rozdíl mezi superhrubou a čistou mzdou a následně odečteme DPH a spotřební daně).

Aktuální vládní protagonisté touží po stále mocnějším státu a větším podílu na tvořeném bohatství. Svou chuť nijak neskrývají a otevřeně mluví o opatřeních, jako je vyvlastnění majetků v hodnotě nad deset milionů korun, povinné měsíční hlášení tržeb a povinné napojení pokladen na systémy ministerstva financí. Mimoděk tak dávají na odiv skutečný stav věcí: totiž že obyvatelé země nejsou svobodnými jedinci, pro které plní stát různé funkce, ale představují subjekty, které plní přání (a pokladnu) státu.

Tento vývoj lze stále zvrátit, jelikož stát – jakkoli mocný – je vždy závislý na minimálně pasivním přijetí svých aktů ze strany občanů. Pro zvrácení vývoje je však zásadní potlačení populární představy, že daňový únik je něčím nemorálním, či dokonce krádeží páchanou na společnosti. Daňový únik je aktem sebeobrany; obzvláště pak v případě státu, který se stará více o zajištění vlastních příjmů, než zajištění spravedlivého a svobodného prostředí.

Dokud rozhodující část populace nepřijme tento náhled za svůj, bude mít vláda vždy eso v rukávu – jednoduše poukáže na domnělou skutečnost, že bezprecedentními opatřeními si pouze bere, co jí náleží. Do té doby lze pouze konstatovat: Ano, bude hůř.


Autorem článku je pan Josef Tětek a dílo bylo převzato z webu Mises.cz v duchu licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: