V zájmu dobra

(1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.
(2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.
(3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.

Listina základních práv a svobod, článek 12.

Ostrov totality

Nebojte se. I když to tak někomu, podle názvu, může připadat, nehodlám psát o Kubě. Chtěl bych jen tak trochu upozornit na totalitu v některých lidech.

Přestože se říká, že jsme se totality zbavili, tak ve spoustě lidí je usazena více než pevně. Je to asi to největší zlo, které bývalý režim způsobil. A jsem si velice dobře vědom toho, že jediným lékem na toto zlo je čas.

Nicméně mám možnost na ostrůvky totality upozornit a tak tak činím.

Socialističtí šmejdi v praxi

Určitě znáte akce tzv. „šmejdů“ kteří lákají seniory na nejrůznější akce při kterých prezentují něco zadarmo. Tu oběd, tu návštěvu nějaké památky a nebo třeba hodnotný dárek.
Myslím, že již všichni a nebo téměř všichni víme, že nic zadarmo ve skutečnosti neexistuje a „šmejdi“ jen využívají neznalost jiných k tomu, aby je okradli.

Policejní brutalita a nebo nepovedená provokace?

Domnívám se, že zcela jistě nemohu být označen za příznivce policistů. Stačí namátkou nahlédnout na některé mé články z dřívějška, například „Blb? Úchyl? Ale ne, jen policista.“ nebo „Nejlepší kamarád pro vaše dítě? No přeci strejda bengo!“ Některé další jistě naleznete sami.

Jenže není všechno černobílé. A tak jsem odněkud dostal odkaz na video, které přikládám níže. Je dlouhé půl hodiny, tak ho snad vydržíte sledovat.

17. 11.

Nemám rád výročí. Osobně si ani nijak nezakládám na vlastních narozeninách. O to příjemnější pak bývá překvapení při nějaké té gratulaci či dárku. Při těch narozeninách, přirozeně.
Nějak jsem tedy přehlédl i včerejší 25. výročí 17. listopadu 1989.

Když si lidé připomínali, kde tehdy byli, měl jsem to jednoduché. Byl jsem ve vlaku a jel jsem domů z koleje. V Praze jsem se vyskytl jen na chvíli, kdy jsem přebíhal z hlavního nádraží na Florenc, abych stihl autobus domů. Ale o to nyní nejde. Jde o něco jiného. O svobodu.