Strážní andělé, s.p.

Nápad na článek přichází často z ničeho nic. Zpravidla ho nečekám a najednou tu je. Zvláštní, že? Jako právě nápad na tento, nepočítám-li „péefku“ prvního ledna, který je první v tomto roce.

Mám některé své oblíbené blogy, které rád navštěvuji. Jedním z nich je blog, který mě vždy pobaví a nebo potěší. Autorka si říká Blogerína (Všimněte se, že se slušností mě vlastní nepoužívám celý název webu a nepíšu, že je stárnoucí blogerína.)

Jak jsem dělal charitu

Rozhodně nepatřím k těm, kteří by byli proti tomu, pomoci druhému v nouzi. Naopak, domnívám se, že jde o chválihodný počin, pokud se k takové pomoci mohu rozhodnout svobodně a bez nucení či dokonce pod hrozbou násilí. Ano, sociální stát nesnáším a považuji ho za patologický jev. Pomoc ale neodsuzuji a mohu-li a uznám to za vhodné, rád pomohu.

Jak sociální stát ničí solidaritu, aneb člověk člověku vlkem

Napadlo vás někdy, když jste se tak procházeli ulicemi některého většího města, proč na každém druhém rohu postávají brigádníci a prosí o příspěvek tu na nemocné nebo postižené děti, jindy na výcvik slepeckých psů, za týden zase na výzkum nebezpečných nemocí, a nakonec třeba pro mládež, která vyrůstá na ulici? Někdo možná bez rozmyslu přispěje dvacetikorunou, jiný rozpačitě otočí hlavu a předstírá, že nevidí. Další ochotně přispěje a hrdě si připne na klopu kabátu odznáček, jenž jej zařadí do množiny Mirků Dušínů. Položí si však někdo otázku, jak je možné, že ve společnosti, která se holedbá tím, že je o každého trpícího člověka postaráno a že je vlastně prvořadým úkolem státu tak činit, je nutné pořádat takové charitativní akce? Nežijeme snad v sociálním státě, v němž nezůstane žádný trpící ponechán napospas?

Jsou sociálně slabí i sociálně blbí?

„Kdo zmaří nebo ztíží odvrácení nebo zmírnění hrozivé tísně, která přímo postihuje větší skupinu osob, tím, že bez závažného důvodu
a) odepře pomoc, která je mu podle zákona uložena nebo k níž se zavázal, nebo
b) zmaří poskytnutí takové pomoci jinou osobou,
bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“
– § 275 Trestního zákoníku

Představte si, že si pořídíte dům. Činžák. Barák, kde budete pronajímat byty a budete se tak snažit vydělávat.

Už koníček pádí…

Pamatuji si, že jsem často v době studií a přiznávám, že i později, zašel do bufetu na sekanou. V dnešní době možná poněkud problematický plán. V novodobých bufetech sice dostanete karbanátek v housce, přidají i něco zeleniny a můžete si k tomu přikoupit i hranolky a kolovou limonádu z postmixu, ale není to ono.

Tím nezatracuji bufety, ani ty minulé, ani ty novodobé (byť nechápu situaci, kdy si rodina s dětmi vyrazí v nedělní odpoledne do takového bufetu za zábavou, ale to není o bufetu, ale o té rodině).

Mateřská, nemocenská a termíny

Jsou toho plná média. Nejprve si stěžovaly matky na mateřské na to, že jim nepřišla mateřská v obvyklém termínu. Pak se přidali někteří nemocní ohledně nemocenské.

Všechno se dokola omílá, řeší a nebo neřeší, ministryně sociálních věcí hovoří na tiskových konferencích prakticky o ničem a hledá se chyba, která se musí přirozeně napravit. A při tom všem není vlastně nic porušeno.

Sociální a nebo minimální stát?

Není to tak dlouho, co jsem narazil na článek s podobným názvem. Stát sociální versus stát minimální.

Tím, že jsem ho nalezl na, svým způsobem, levicovém blogu je jeho závěr vcelku předvídatelný, nicméně mě článek poměrně příjemně překvapil racionalitu, byť účelovou. Autor totiž, podle mého názoru nešťastně, zvolil pro srovnání sociálního a minimálního státu publikace sociálnědemokratického autora a autora objektivistického, který je ve své argumentaci navíc až militantní.

Obávám se, jak jsem ostatně uvedl ve svém diskuzním příspěvku k uvedenému článku, že takové srovnání není nejlepší volba. Porovnáním dvou, poměrně rozdílných a to nejen v terminologii, děl, není možné v žádném případě porovnat problém nastíněný v nadpisu.

Pokusím se na problém podívat z trochu jiného úhlu pohledu.