Postižená děvčata (2/3)

Včera jsem trošku zabředl do teorie a nenapsal o svém naštvání. Dnes se tedy mrkneme na to co mě to tak naštvalo a proč vlastně.

Kapitola druhá. Telefonát.

Určitě to znáte, pokud tedy pracujete v kanceláři. Venku je vedro, uvnitř tiše šumí klimatizace a chystáte se na oběd. Taková ta směs očekávání něčeho chutného na talíři a teplotní facky za dveřmi.

Přesně tak jsem seděl minulý týden za stolem a rychle něco dodělával, abych už vypadl na domluvený oběd.

Najednou zvoní telefon.

Postižená děvčata (1/3)

Někdy se věci tak nějak seběhnou, že se člověk naštve. To se mi stalo před pár dny. Sedím tak u stolu, pracuji a najednou… Ale ne. Vezmu to raději postupně, protože než se dostanu k důvodu naštvání, tak je třeba si připomenout něco nudné teorie.

Kapitola první. Trocha teorie

Jsem poměrně známý tím, že nemám rád nejrůznější dotace, dotační programy a podobné rozhazování peněz které byly nejprve sebrány ostatním. Nicméně žijeme kde žijeme a tak se snažím s realitou vyrovnat. Z těch programů na podporu toho či onoho mi podpora zaměstnávání postižených pracovníků vadí asi nejméně.

Plány revanšistů zhatí, naši vepři boubelatí

Zábavný slogan z Černých baronů mi vyvstal na mysl, když jsem si přečetl glosu Martina Fendrycha na Aktuálně.cz s názvem Svoboda podle ODS: Pistole pod kabátem, cigáro na rtu a boj proti zvůli Bruselu. Takový článek bych očekával tak v Rudém právu v období normalizace, ale ne v současnosti.

Bezpečné město?

Komunálním politikům, stejně jako jejich bratříčkům, kteří parazitují na vyšší úrovni, vadí, pokud jsou lidé aktivní a nakládají se svým majetkem.

Nejprve to bylo tažení proti službě Uber. Tato služba v praxi ukázala to, co je pro úředníka nemyslitelné.