Nenápadný půvab peněz

Pro tento článek jsem si vypůjčil a poupravil, jak jistě poznáte, název Buñuelova filmu. A skutečně mi šlo jen o název, víc v tom nehledejte.

Pokud se řekne peníze, vybaví si každý hrst bankovek, výplatu, svoje úspory a podobné věci. Ne, že by nebyly důležité, ale není to u peněz to nejdůležitější.

Jsou mezi námi i tací, kteří mi nyní řeknou, že si nevybaví vůbec nic, protože se bez peněz obejdou, či tací, kteří s revolučním nadšením ve tváři budou tvrdit, že budoucnost patří společnosti bez peněz, pracující v jakési harmonii. Ti z toho snad vyrostou a nebo jinak zmoudří.

Obvyklí podezřelí

Pokud si myslíte, že budu v tomto článku připomínat stejnojmenný, zajisté geniální a mnou velmi oblíbený film, mýlíte se.

Ale napínavé to ještě být může.

Vládou prošel zákon o prokazování původu majetku. Možná si někdo řeknete, že je to přeci dobře, že by lidé měli prokázat jak ke svému majetku přišli a že se proti budou stavět asi jen tuneláři, podvodníci a podobní asociálové.

Vím, dodáte že se vás to stejně netýká, že se koalice dopracovala k částce 7 milionů korun, jako k hranici pro prokazování původu majetku a to je pro vás hodně daleko. To je tak pro ty zločince.

Obávám se, že se hodně pletete.

Dvojnásobná daň z hazardu je spíše k pláči než k potlesku

Ministr financí prosazuje zvýšení daně z hazardu z 20 na 40 procent. Návrh doprovází samá verbální pozitiva: vyšší příjem státu, dotace sportu, penalizace neřesti. Jako vždy, když politik otevře ústa, je však zapotřebí aktivovat centrum kritického myšlení.

Na úvod je třeba zdůraznit, že příjmy z hazardních her nyní nepodléhají dani „pouhých“ dvaceti procent, ale daná sazba je nadstavbou již existujících daní z příjmu fyzických a právnických osob. Jedná se tudíž o obdobu daně spotřební, následkem které je například cena benzínu z více než padesáti procent tvořena odvodem do státní kasy.

O daních a lidech, aneb daňové úniky nemusí být vždy nemorální

Před 80 lety řešila německá vláda zapeklitý problém. Jedna skupina obyvatelstva, na kterou byla uvalena daňová povinnost, měla tendenci udělat vše pro to, aby se odvodu daní vyhnula. Volila i extrémní opatření jako černý prodej svého majetku a nenápadnou emigraci.

Před 60 lety čelila obdobnému problému vláda československá. Vysoké daně, jejichž výnos měl být užit pro dobro celého národa, se u některých setkaly s nepochopením. Lidé utíkali do zahraničí, upláceli úředníky, zazdívali cennosti do komína.

Prima věc ty dotace

Určitě jste si někteří všimli, na internetu a nebo i v televizním zpravodajství, jedné zprávy. Ale možná jste si jí ani nevšimli, pokud se vás konkrétně netýkala. Nebyla nijak zdůrazněna a nebo komentována.

Konkrétně šlo o to, že někteří lidé, někdy ještě v minulém režimu, zejména dle oné aktuality v letech 1986 – 1995 čerpali dotace na stavbu rodinného domu.

No a protože nyní je zhruba to období, kdy u těchto dotací dobíhá smluvní doba, je po některých lidech, kteří podmínky dotací nedodrželi, tato dotace požadována zpět.

Stát je přeci nejlepší hospodář…

Vždy jsem, v rozporu s nadpisem tohoto článku, tvrdil, že stát je tím nejhorším hospodářem, jaký může být. A spousta etatistů se z toho mohla pokakat.

Jenže pravda je taková, že stát opravdu patří do kategorie „Kam stoupne, tam sedm let tráva neroste.“ V lepším případě.
Představte si, že máte firmu. Jedno jestli malou a nebo velkou. Prostě podnikáte. To si dokáže asi představit každý.

A taky je třeba podpořit tu kultůru

Na konci uplynulého roku jsme se mohli dočíst, že Národní galerie v Praze, respektive její ředitel, má poměrně svéráznou představu o sponzorských darech.

Při sjednávání sponzorské smlouvy mezi Komerční bankou a Národní galerií unikla k novinářům jedna z pracovních verzí, která obsahovala, mimo jiné, příspěvek na odměny pro ředitele NG Jiřího Fajta, které po přepočtu a odečtu sociální a zdravotní daně, vycházely na 80.000,- Kč měsíčně.

Kultůra holt něco stojí.

Děláme to pro lidi

Od příštího roku bychom měli mít celkem tři sazby DPH. Přibýt by měla třetí, tzv. snížená, ve výši 10%.
Takže aby se dalo dobře podnikat a dobře žít, bude u nás od ledna 2015 DPH složena ze tří sazeb. Základní ve výši 21%, snížená 15% a druhá snížená ve výši 10%.

Poněkud mi uniká, že se politici handrkují o to, jak vytvořit jakousi sníženou sazbu ze snížené sazby a nepoužijí svou oblíbenou mantru – EU to tak požaduje. Pro mě osobně požadavek EU na to, aby minimální DPH byla 15% a snížená sazba minimálně 5% je sám o sobě odporný a sám o sobě by stačil slušnému politikovi k tomu, aby usiloval o vystoupení z EU. Pokud by tedy měl na mysli zájmy lidí.

Ale dokud tu tedy ten stát a EU máme, tak se domnívám, že je zbytečné se handrkovat o nějakou třetí sazbu a spíš přemýšlet o tom, jak se dostat k oněm minimálním taxám. Když to ta uhnije tak chce.

O lichváře vůbec nejde

Před pár dny jsem četl na jednom z WordPress blogů článek s názvem Lichvě vstříc. Nedalo mi, abych nepřidal komentář, Jednoduše proto, že jsem s podstatou článku nemohl souhlasit.

A rozpoutala se diskuze.

Dlužno podotknout, že vcelku korektní, debatoval jsem vlastně s autorem blogu a dokud do ní nevstoupili další, byla i věcná, jen ke konci autor blogu trochu střelil vedle, ale to se stává.

Loupežníci z povolání

Dlouho jsem nepsal. Vím. Hodně práce. Ale to dnes řešit nebudu. Dnes se chci podívat na loupežníky.

Představte si, že byste žili v zemi, kde by loupežnictví bylo řemeslo jako každé jiné. Někdo by byl pekař, jiný by třeba opravoval auta a další by byl – loupežník.

V takové zemi by zajisté loupežnictví časem dostalo nějaký řád a pravidla. Ne povinně, ale spontánně by zajisté nějaká pravidla vznikla.